Pondělí

Po týdnu posmrkávání, pokašlávání a usrkávání horkého čaje, jsem ukončil karanténu a přes jasné varování ženy: "Jestli budeš znova nemocnej, dostaneš do držky!", jsem konečně včera zase ochutnal venkovní vzduch a provětral nohy.
Objevil jsem, že jaro je za dveřmi.
Sníh je už jen poschovávaný v temných koutech a na stromě se honily dvě veverky.
Ptáky už přešel stud a vytasili se s jarmarečným stylem vítání dne.
Dal jsem si jen krátké a pomalé zahřívací kolečko, ale nohy si tu radost pamatovali, jen kmitali.
Plíce si chtěly postěžovat, ale neměly šanci.

Je pondělek a začínám tam, kde jsem nedávno přestal.
Natěšené tělo se probouzí krátce po šesté a těší se do běžeckého.
Bohužel se s tělem probudil i syn a tak se to neobešlo bez ranního křiku: "Táto neodcházej, buď tu se mnou!"
Cítím se vždy jako hrozný prevít, zaklapnou za sebou dveře a nechat za nimi ublíženou dětskou tvář.
Já se pak trápím ještě do oběda, kde se pozdějí dozvím, že jen co jsem zaklapl, syn zalezl do postele a během minuty byl tuhý.
Za ten týden se naučilo slunce vstávat dříve.
Už mě uvítalo světlo, které má po ránu tak zvláštní barvu ...

O čem mluvím, když mluvím o běhání

Neběhám ...
Povaluji se doma.
Odřený nos, na klíně kočku a v ruce knihu.

Kniha "O čem mluvím, když mluvím o běhání" od Haruki Murakami je teprve druhá kniha o běhání kterou čtu (první byla Zrozeni k běhu) a tak přirozeně srovnávám.
Dvě knihy, dva spisovatelé, dva naprosto odlišné přístupy, jedno téma.
Vlastně ty knihy nejdou srovnávat, ale jen jsem jednu dočetl a začal číst hned tu druhou, tak se to ve mně trochu slilo.
Zrozeni k běhu na mě hrála takovou tu mystickou habaďůru ... znáte to, "nadpřirozený a nepolapitelný" národ indiánů, daleká divočina a uštvaná srnka během.
Srdce kluka (bývalého čtenáře Foglara a dobrodružných románů) zaplesalo a v hlavě spřádalo mapu běhu po místním kraji dětských toulek.
Do Mexika prostě nejedu, tam přeci z nějakého důvodu utíkají zločinci z celého světa :-)
Dost často jsem si při čtení Zrozeni k běhu vybavil jinou knihu a to Učení dona Juana od Carlose Castaneda.
Šamani, Mexiko, takové to: "Všechno je v Tvé hlavě, Neo ... ta vidlička tu není, ohni ji silou vůle."
Čte se to jedním dechem, nedá se to odložit, je to prostě úžasné ... ale je to pro mě trochu scifíčko.

Zato Haruki Murakami na mě promluvil řečí mého kmene.
Běhat začal ve věku, v jakém jsem teď já a v hlavě má myšlenky, kterým naprosto rozumím.
Nikam se nedere, nikoho nepřekonává (maximálně sám sebe), jen prostě už 25 let každé ráno vyběhne na hodinu ven a jednou za rok si dá maraton.
Mluví o běhu tak, že se u toho usmívám.
Ne snad proto, že by psal humorně, to opravdu ne.
Usmívám se proto, že cítím to, na co on myslí. A to nemyslí jen na běh.
Myslí na život, na stárnutí, na knihy.
Dost často sáhnu po svém deníku běhu a dělám si poznámky ... myšlenky na potom ...
Na forech jsem narazil na časté zklamání z této knihy, že se tam nic neděje, že je to kniha napsaná jen proto, aby bylo něco napsané.
Jakoby jim unikla ta jediná důležitá věc.
Že jde o myšlenky obyčejného člověka (byť slavného spisovatele), že jde o takový normální deník, zpětně psaný.
Nejde o objevnou knihu, která má změnit svět a naverbovat tucty tlustých neběžců na tu správnou stranu.
Jde o myšlenky osamoceného běžce, který běhá rád, ale má i jiné světy, ne jen svět rozedraných tenisek.

Abych byl upřímný, Haruki Murakami mi dal mnohem více než Zrozeni k běhu.
Právě pro tu lidskost, pro to porozumění.
Pro to ujištění, že jsem jen obyčejný kluk s teniskama na nohách, který nemusí nic dokazovat ... jen běhat.

FOKUS

Když neběhám, tak se na běh alespoň dívám :-)
Pěkný dokument na ČT24 FOKUS:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10119615714-fokus-ct24/211411058110029/

z webu ČT24:
 "Zvláštní. Někteří z nás mají tendence pořád někam vybíhat a utíkat. Běhají. A vypadá to, že jejich motivy jsou širší, než jen touha shodit pár kilo a oprostit se od přebytečného tuku.
Jako by za tím repetitivním kladením nohy za nohu bylo něco, co ostatní nepochopí, dokud to sami nevyzkouší.

Běh je nepopiratelně jedním z fenoménů dnešní doby. Běžce najdeme napříč generacemi i společenskými vrstvami. A obrovská účast na velkých závodech i její vzrůstající tendence napovídá, že boom běhu ještě nekončí. V celém západním světě probíhá exploze sportu, který je vlastně tak obyčejný…

Odpovědět na otázku, proč tomu tak je, je úkol pro sociology, fyziology a snad i historiky, ale jaké jsou konkrétní motivy konkrétních lidí, to zajímalo autory Fokusu ČT24. Režisér Jan Dufek se vydává mezi běžce z různých prostředí, různých cílů, vzdáleností, rychlostí i stylů, kteří ale přes všechny své odlišnosti mají vlastně podobné důvody, proč znovu a znovu vybíhají.

Běh jako droga, běh jako láska, běh jako radost, řešení problémů i zenová práznota. Jedna noha za druhou."

Zrozeni k běhu

Běh v mrazu a sněhu je sice krásná věc, ale skolil mě a položil na pár dní na lopatky.
To víte, chlap a nachlazení ... co vám budu povídat, přes víkend jsem umíral.
Ale jako na zavolanou se v knihovně objevila kniha, která je považovaná málem že za Bibli běhu a tak jsem to umírání trávil v její společnosti.

Na obálce by neměla být nálepka TIP BĚHEJ.COM ale POZOR, OBSAHUJE VIRUS.
Boha jeho, mě tak škubaly nohy, jak by rády běhaly :-)
A už nikdy se nepodívám na své boty tak, jak jsem se na ně díval při koupi ... ještě že je zima, jinak bych hned zítra vyběhl ven bos, jen abych se přesvědčil o tom, zda je pravda co se tu píše.
Ale touha po dlouhých trasách je stále naléhavější a toužebnější, těším se až se dostanu do formy a zvládnu své první opravdové vzdálenosti.
V týdnu jsem potkal své spirituální zvíře (i o tom byla zmínka v knize - jen tak mimoděk, ale právě díky tomu setkání mě to bouchlo do očí) a to srnu.
Běžím si to městěm (jak je ten led a já běhám v noci, tak se moc do přírody nedostanu) a zničeho nic, na kraji sídliště, na mě civí srna.
Zastavil jsem se a dlouhou chvíli se na sebe jen tak koukali ... pot na zádech mi chladnul (v té chvíli jsem chytil tu smrtelnou nemoc) a zima mě nutila domů.
Mávl jsem na ni a běžel.
Doprovázela mě pohledem a pak si pomalým krokem šla po svém.
Možná to byla jedna z těch, co mě s kámoškami provokovaly k honičce nedávno na poli.
Přišla se podívat kde jsem, že už jsme se dlouho neviděli.

Dlouhé běhy mají jednu malou nepatrnou nevýhodu pro normální život ... a to, že trvají dlouho.
Jak si ukrást hodinku či dvě na pravidelný relax, jsem se už zamýšlel na svém druhém blogu v článku "Kterak se stát Supermanem" a to bude asi i hůř, podle toho jak moc se mi budou na boty lepit další a další kilometry.
Hlava se na tuto možnost připravila lépe než tělo a probouzí se, jak touha potřebuje.
Budík ještě pořád spí a na nohách se už objevily boty.
Venku příšeří s náznakem deního světla.
Tělo stále ještě spí, ranní protáhnutí mu moc důvěry nedodalo.
Je to vše trochu těžkopádné a myšlenky mění trasu v průběhu, jen aby to nebylo tak daleko.
Prostě to nešlo podle plánu, ale stejně tělo vyplavilo ty správné látky nálady.
V práci jsem stihnul jak sprchu, tak poklidnou snídani.

Den je o dvě hodiny delší, pracovní doba se mírně vleče.
Rozhozené myšlenky si hledají výmluvy jak se vyhnou dnešní dávce tréninku, až později si uvědomí, že jej už dávno mají za sebou.
Uvědomil jsem si, že jsem vyběhl za tmy a doběhl za světla.
Vůbec jsem si nevšiml, kdy mi Příroda rozsvítila.

Dnes něco přes 6 km, podle bolesti soudím, že se začínají probouzet nové svaly na stehnech.

Pomatené Rosničky

Mám rád takovéto soboty.
Rosničky tři dny dopředu strašily, že dnes budou rekordní mrazy (prý až - 40°C).
Než jsem vyběhl, můj nový teploměr ukazoval na sluníčku + 27°C, tak nevím ... buď mi teploměr nefunguje, nebo by Rosničky měly dát hromadnou výpověď :-)
Ale vážně, bylo krásně a mrzlo nejmíň za celý týden.
Sluníčko svítilo jak splašené a házelo na mě přes sníh prasátka.
Kilometry se mi pěkně navyšují a v hlavě se rodí smělé plány ... dnes něco přes 12 km.
Bylo to krásné, srnky mi chvíli dělaly společnost.

Ultra-Trail du Mont-Blanc

Ještě jsem neuběhl svoji první desítku a už mě to táhne do hor? Hmmm ... :-)

Jen tak mimochodem, prohlížejte si to video přímo na youtube, větší obraz je v tomto případě nutnost.

Už to skoro bylo ...

Dnes jsem měl v plánu pokořit svých prvních 10 km.
Sluníčko svítilo, mráz nebyl tak strašný, dokonce jsem po čase sundal jednu vrstvu.
Kopečky už nedělají takové problémy, většinu vyběhnu ... většinu ;-)
Metu jsem nepokořil, do konečného kroku jsem přešel v 9,46 km.
Jen tak pro jistotu se zmíním, abyste mi ty kilometry moc nebaštili.
Neměřím žádným krokoměrem, žádné GPS ... jen si krokuju cestu na mapě a je mi jasné, že to nebude zrovna přesný údaj.
Stačí mi to, nemám závodní ambice a není to pro mě zrovna důležitý údaj. Je to jen pro moji orientaci, abych věděl, zda jsem uběhl víc.
Čas radši neměřím.
Nakonec bych se dozvěděl, že moje žena SuperWomen by tu trasu za stejnou dobu ušla normálním krokem.

Pro zpestření jsem si trať střihnul přes pole ... zaváte díry to dělaly zábavnější, ale příště to radši oběhnu a nebudu se flákat. Beztak to byl ten chybějící půlkilometr do desítky .-)

Pondělí

Běh je zvláštní záležitost.
Jako běžecký zelenáč a utřinos jsem na začátku celoživotní (doufám, že opravdu dlouhé) trasy a plnými doušky hltám ty pocity okolo.
Dnes jsem celý den měl v plánu vyběhnout, ale když jsem z práce zamířil domů a nasál ten ledový vzduch venku, rozmluvil jsem si to.
Celý den klepu v práci kosu, tak se mi prostě do toho mrazu nechtělo.
A večer, když už je venku opravdu tma a ještě větší kosa, zavítám na běžecké blogy, prohlédnu si pár bot a v srdci najednou cítím ten neklid.
Tu chuť na sebe obléknout hadry, obout kecky a běžet.
Nepotřebuji od ničeho utíkat, nepotřebuju za někým běžet, prostě jen cítím to chvění v nohách, které se chtějí proběhnout.
Takový ten pocit, že zítra, ikdyby byla sněhová vánice, že zítra prostě musím.
Začínám rozumět trampíkům a jejich toulavým botám.
Asi je to hodně podobné ....

(foto: Runner's World magazine)



Sobota

7 km, konečně taky někdy za světla ...

Chvílemi jsem si říkal, že jsem zapomněl brusle :-)

Tahle písnička přišla v tu pravou chvíli.
Už jsem si říkal, že to pro dnešek stačí, že už docházejí síly, ale optimistická melodie mě donutila ještě přidat.

Cestou necestou ...

... ve dne v noci.
4,3 km, -10°C

Měsíc v běhu

Dnes je můj první měsíc v běhu.
Váha mi oznámila, že na ní stojí o 3kg lehčí člověk a tak jsem to oslavil svým zatím nejdelším během.
Venku mrzlo až praštilo, internetové Rosničky povídají, že je tam -14°C.
Bolesti pominuly, jen koleno mě občas mírně popíchlo, abych věděl, že běží se mnou.
Tělo se dostalo do vyrovnaného tempa, dech se zklidnil do pravidelného rytmu, hlava se otevřela a vyprázdnila.
Horní řasy se kamarádí s dolními a chvílemi k sobě na moment přimrznou.
Šátek přes pusu je vlhký, ale za chvíli je z něj tvrdý lámající se kus hadru.
Tělo je v teple.
Dnes si testuju nové termotriko od Tchibo ... nekup to za krásnou výprodejovou cenu 229,- (zde)
Můj model má nějaký pochybný zip, těžko se zapíná, ale jinak funguje jak má.

Uprostřed pole jsem potkal běžícího voříška.
Čumák u země, obojek ztracený, něco hledal, jen po mně hodil očko a zase běžel.
Jsem poseroutka, hlavou mi proběhl film, kterak se ve svitu měsíce plazím na silnici s prokousnutou achilovkou se vzteklinou v krvi.
Běželo se tak lehce, radostně.
Ten měsíc opravdu svítil na cestu.
Domu jsem přiběhl plný elánu a na čapce měl stříbrné krystalky jinovatky.
Syn mě přivítal s tím, že už se o mně bál :-*

Později jsme měli chlapskou rozpravu:
"A Hugo, budeš se mnou kamarád, ikdyž budeš velkej kluk?"
"Budu"
"A i když budeš velký jako já?"
"To víš že budu kamarád ... a budu s tebou chodit běhat! Ale teď jsem ještě malý!"