Ven jsem vycházel dost často po setmění a hleděl ke hvězdám.
Stál na hranici města a příslibu venkovního světa, kde žijí lesní a polní bytosti..
Viděl jsem jejich oči ve tmě a kynul jsem jim na pozdrav zapálenou cigaretou.
O příběhu běhu a jeho životním stylu jsem neměl ani potuchy ... jak říkám, bylo to v jiném životě.
Do tmy lesů jsem se vydával jen zřídka ... byl jsem městské noční dítě.
Dítě se strachem z pravé noci ... z takové, kde tmu nezahání pouliční osvětlení ... z takové, kdy zvuky v dáli budí respekt a otevírají nekonečné možnosti temných tvarů a životů.
Prostě strašpytel ...
Bojím se i dnes, zkušenější a starší.
Ten iracionální strach z lesních bytostí je stále se mnou, někde tam hluboko v podvědomí.
Mimoměstské noční běhy nezahrnuji do svého běžného života moc často.
Párkrát do roka ... něco jako rituál dospělosti.
Překonávání sebe sama.
A když už na noční běh dojde, raději vyberu cestu otevřenou krajinou, jen tak ... pro jistotu.
Nedávno mě sled událostí nahnal do lesa ve chvíli, kdy večer předává vládu noci.
Denní tvorové ztichnou a ti noční hlasitě zívou probuzením.
Tmavé síny vystrkávají své dlouhé prsty zpoza keřů a sápou se na moje nohy běžící po prašné cestě.
Stromy se sklánějí nad hlavou a začínají tvořit temný tunel.
Jen sem tam prosvitne nesmělý měsíc skrytý za mraky a dává malou naději na mihotavé světlo.
Malé dítě v duši se probudí a začíná cítit ježící se chloupky v zátylku.
Vnímám toho nočního lesního tvora, který běží se mnou.
Nehlučný a plíživý, rychlý a ukrytý mezi stromy.
Běží po mém boku, odraz jeho očí občas zahlédnu těsně u zemi, na hranici lesa a pěšiny.
Srdce už dávno neposlouchá dech a i ten se plaší a přechází ve vyděšený sýpot.
Zrychluji a pádím s touhou mít to už za sebou, ale ten les se zdá být nekonečný.
Vejít mezi stromy by byl nerozum, bludné kořeny se jen těší na můj skok, který by byl ten poslední.
Fantazie pouští na svět všechny ty představy o nočním životě lesa, kdy zvířata spí a jehličí ožívá kroky jiného světa ... doprčic, já chci domů!
Až pak ... konečně ... stromy se rozestupují, pěšina se rozšiřuje a ten běžící stín zpomaluje.
Něco se zachechtalo neslyšným smíchem ... zní jakoby na rozloučenou.
Kraj se otevírá, běžím co to dá a raději se ani neotáčím, protože cítím všechny ty spalující pohledy v zádech.
Zpěv žab mě vítá v nočním kraji, kde měsíc už hlídá každý krok a ukazuje cestu.
Svobodněji se mi dýchá a i srdce zjišťuje, že nebije naposledy.
Nohy těžknou únavou a mozek utnul představivost.
Domů, do bezpečí teplé postele, to mám ještě pár kilometrů, ale les už žádný nepotkám.
Jen občas minu opuštěný strom, se smutně svěšenými větvemi.
Raději se dívám upřeně na cestu, pár metrů před sebe ...
Vlastně miluji noční běhy ... jen se při nich trochu bojím ;-)
