Po sprše

Je to opravdu těžké ...
přidřepnout, zavázat si tkaničku, do čela narazit kšiltovku a pod rouškou tmy vyběhnout do ulic.
Už jen to přemlouvání sebe sama.
Kladení si výmluv, proč zrovna dneska ne.
Tu pobolívá, tu píchá.
Tu mám v hlavě blok, tam nepřekonatelnou stěnu.
Být doma, lehnout si, schoulit se pod peřinu, otevřít knihu.
Spát.
Sníst talíř hranolků a pak už opravdu nemoci jít ...

Snědl jsem jedno kiwi. Pak druhé.
Slunko už zapadlo a venku chodí jen pejskaři, omladina mířící do hospody a běhající lidé, kteří se stydí běhat za světla. Běhající já.
Vlastně to ani není běh.
Rozhodně ne takový ten běh z klipů, který má prodat triko za dva litry a kraťasy za litr a půl.
Běhající slůně? Skorem nezvednu kolena, jen se šourám. Ale nejdu.
Přemlouvám dech "Nezraď mě kámo", stírám pot z nosu.
Tělo dávno zapomnělo tu dobu, kdy mi to běhalo.
Není to jako s jízdou na kole, tělo zapomnělo.
Učím se to všechno znovu.

Jen ty pocity uspokojení si pamatuju, jen kvůli nim to nevzdávám.
Do deníku lepím samolepku 42 let/km, za dnešek splněno.
Pořád mě někde pobolívá, někde mě píchá.
Možná o trochu víc.
Smrdím potem.
Schoulím se pod pěřinu.
Po sprše.

Illustrace "The Wisdom Project" by CNN.com

Vzdušné zámky

Pomaloučku se rozběhávám, snažím se získat návik. Na prsou placku s číslem 42 let/km. Popobíhám si bez měření, bez ega, do kopečku zmírním a z kopečku nezrychlím. Chvílemi se trápím a chvílemi po kapsách hledám astmatické srsátko, které jsem nechal doma. Dost často se mi nechce. Ani včera se mi nechtělo. Ale šel jsem ... a dostal za to odměnu v podobě přistávajícího balónu v západu slunce. Krásný to bylo. Stačí mi málo k tomu, abych běžel domů s tím hřejivými pocitem štěstí uvnitř sebe.

42 let/km

Není to tak dlouho (2 roky), co jsem pravidelně nazouval běžecké boty a vyrážel se proběhnout do ulic. Uběhl jsem pár půlmaratonů a myslel si na maraton. A pak ... pak jsem botky přestal obouvat a nikam už nevyrážel. Zůstal jsem doma a svojí pozornost jsem upřel jiným směrem ... no a najednou se ve mně začala objevovat zvláštní touha a chuť znovu vyrazit. Také jsem v sobě objevil i lítost, že jsem ten vysněný maraton nikdy nedal. Příští rok mi bude 42 let. Maraton má 42 km (a kousek). Tak jsem si vymyslel osobní výzvu. Dám si maraton k narozeninám. 42 km ... to je z Jihlavy do Třebíče po cyklostezce. Nedokážu si představit, že bych tu dálku mohl uběhnout. Ale mám na to rok. Rok na to se připravit. Logo a placku jsem si už udělal ... zbývá jen začít běhat ;-) Držte mi palce, jo?!