Lípa v Třebíči a Na Hrádku (Za památnými stromy Vysočiny)

Možná je to trochu mojí leností, možná je to tím, že dny jsou teď na podzim stále kratší.
Chce se mi ven, ale přitom cítím, že na pořádný výšlap za dveře dnes nemám čas.
Chvilku se přemlouvám, chvilku hledám výmluvy, nakonec jsem však skloubil povalečskou náturu s touhou někam vyrazit a naplánoval jsem si městskou turistiku ve svém domovském městě.
Budu doma a přesto někam jdu! Dobrý ne? Umím se ošálit ;-)

Opět s sebou beru knížku Za památnými stromy Vysočiny II, psíkovou a batoh a vyrážím do ulic.
V tomto případě není kde zabloudit, všechna ta místa důvěrně znám, vlastně jsem si je v knize mohl zaškrtnou už v posteli a říci, že mám splněno, ale to já zase ne.
Vím, že jeden strom už určitě nenajdu, v zámecké zahradě je po velikém javoru už nějaký ten čas pouze pařez, vyřezaný do podoby vyhlídkového křesla.
No a Hrádek je teď jedno velké staveniště, chystá se nová podoba parku pro novou generaci, trochu tuším, že něco bude asi jinak, než je v knize vydané v roce 2009.

Nakonec se z toho tak trochu stává výšlap po stromech, které již nejsou. Ale i to je součást běhu času, je zbytečné nad tím plakat. Prostě to tak je.
Uživám si pěknou sobotní procházku, nechávám se táhnout psíkovou, poslouchám si čtenou knihu ve sluchátkách, to abych vytvořil bariéru mezi mnou a ostatními lidmi.
Dnes toužím pouze po společnosti mlčenlivých stromů.

Z knižní kapitoly nazvané NA HRÁDKU, pár stromů zmizelo.
Vyfocené stromy před židovským hřbitovem již nejsou všechny a park na Hrádku momentálně asi není častým cílem fotografů a malířu, jak se nás snaží kniha navnadit. Je tu holá stráň a nově vznikající zpevňující hradby. Ale bude to tu pěkné, až to bude. Sice bez těch stromů, ale hezky sterilně učesané. Městské parky prý takové mají být.

Lípa na nádvoří zámku (z kapitoly LÍPA V TŘEBÍČI), před vchodem do baziliky stále stojí a je krásná, spoutaná železnými pásy, to aby se její větve nerozlomily.
Jen urostlý javor již nechrání ochoz klášterní zahrady, vyhlídku na město si poutník musí užít bez něj. Skrz jeho pařez je vyřezán otvor a přes který je možno sledovat městskou věž, která je přímo naproti. Dnes jsou však v otvoru vyskládané kaštany, možná proto, abychom nezapomněli, že je již podzim. Chvilku s psíkovou posedíme, listuji knihou a v hlavě již plánuji výlet další.
Chtělo by to brzy. Dřív, než si zub času zahraje na dřevorubce a některé mohutné velikány pošle k zemi.

Zapomenutá cesta (Za památnými stromy Vysočiny)

Není to tak dávno, co moje Milá s radostí doluštila křížovku v časopise Turista a ještě postaru, v obálce se známkou, odeslala správné znění tajenky do vzdálené redakce.
Snad proto, že odpověď přišla poštou a ne emailem, snad proto, že jsme z Třebíče, její odpověď byla výherní a získala knihu Za památnými stromy Vysočiny II, která představuje památné stromy od nás, z Třebíčska (a také ze Žďárska, ale to zatím nechme být).

Udělalo jí to velkou radost, protože věděla, že to udělá velkou radost mně ... protože se po ní (po knize ;-)) nedočkavě vrhnu, přivlastním si ji a hned ten den, co ji vytáhneme ze schránky, začnu plánovat nové podzimní výlety. V hlavě nové sny a plány, navštívím je všechny!

Otevřu mapu, vymyslím si logo do deníku, v kalendáři začnu vyhlížet nejbližší volný den a rosničku v meteostanici začnu přemlouvat, ať předpoví vhodné počasí na potulku.

Volný den se naskytl uprostřed týdne, na státní svátek Dnu české státnosti, dokonce jsem byl z domu i tak trochu vyhnán, prý už mě bylo doma dost a že se potřebuju určitě provětrat ;-)
Darovanému koni ... beru knihu, beru psa, na záda batoh, šup do auta a tradá na výlet.

Jako první cíl výletů po památných stromech jsem si z knihy vybral kapitolu ZAPOMENUTÁ CESTA (na Mapách zde).
Jedná se o lipové stromořadí (plus sem tam nějaký strom, co není lípa) u Červené lhoty, kde dříve, mezi stromy, vedla cesta k mlýnu.
Po mlýnu nezůstala ani památka, zato opuštěná zapomenutá cesta zůstala.
Krásné místo!

Krátká, pomalá procházka nahoru, tou samou cestou pak zase zpět dolu.
Nikam nespěchám, jen volně dýchám.
Všude různé houby, vůně tlejícího listí.
Sem tam srna a zpěv ptáků.
Všude klid a mír.

Majestátné stromy, vzbuzující respekt, vysoké až do oblak.
Existují-li Enti, v těhle velikánech jsou schovány jejich duše.
Rozpraskané kůry, mohutné paže větví.
Skrze listy prosvítající nízké ranní Slunce.
Mojí zakloněné hlavě, snažící se pojmout tu výšku, trochu tuhne krk. Jsem fascinovaný tím, jak tyhle krásné stromy působí. Nejsou to jen hory dřeva, jsou to bytosti, plné života.
Nakrátko si vzpomenu na knihu Tobiáš Lolness, na ty malinké tvory, žijící v korunách stromů.
Na Tobiáše a Elíšu.
Moje Elíša noří čeníšek do listí a hledá stopu. Cestu, kudy se vydalo jiné lesní zvíře a které by tak ráda prohnala ... s vrtícím chvostem a psí radostí z lovu a honičky ;-)

Pohladím nejbližší strom, pokynu hlavou. Vydám se k autu ...