Lípa v Třebíči a Na Hrádku (Za památnými stromy Vysočiny)

Možná je to trochu mojí leností, možná je to tím, že dny jsou teď na podzim stále kratší.
Chce se mi ven, ale přitom cítím, že na pořádný výšlap za dveře dnes nemám čas.
Chvilku se přemlouvám, chvilku hledám výmluvy, nakonec jsem však skloubil povalečskou náturu s touhou někam vyrazit a naplánoval jsem si městskou turistiku ve svém domovském městě.
Budu doma a přesto někam jdu! Dobrý ne? Umím se ošálit ;-)

Opět s sebou beru knížku Za památnými stromy Vysočiny II, psíkovou a batoh a vyrážím do ulic.
V tomto případě není kde zabloudit, všechna ta místa důvěrně znám, vlastně jsem si je v knize mohl zaškrtnou už v posteli a říci, že mám splněno, ale to já zase ne.
Vím, že jeden strom už určitě nenajdu, v zámecké zahradě je po velikém javoru už nějaký ten čas pouze pařez, vyřezaný do podoby vyhlídkového křesla.
No a Hrádek je teď jedno velké staveniště, chystá se nová podoba parku pro novou generaci, trochu tuším, že něco bude asi jinak, než je v knize vydané v roce 2009.

Nakonec se z toho tak trochu stává výšlap po stromech, které již nejsou. Ale i to je součást běhu času, je zbytečné nad tím plakat. Prostě to tak je.
Uživám si pěknou sobotní procházku, nechávám se táhnout psíkovou, poslouchám si čtenou knihu ve sluchátkách, to abych vytvořil bariéru mezi mnou a ostatními lidmi.
Dnes toužím pouze po společnosti mlčenlivých stromů.

Z knižní kapitoly nazvané NA HRÁDKU, pár stromů zmizelo.
Vyfocené stromy před židovským hřbitovem již nejsou všechny a park na Hrádku momentálně asi není častým cílem fotografů a malířu, jak se nás snaží kniha navnadit. Je tu holá stráň a nově vznikající zpevňující hradby. Ale bude to tu pěkné, až to bude. Sice bez těch stromů, ale hezky sterilně učesané. Městské parky prý takové mají být.

Lípa na nádvoří zámku (z kapitoly LÍPA V TŘEBÍČI), před vchodem do baziliky stále stojí a je krásná, spoutaná železnými pásy, to aby se její větve nerozlomily.
Jen urostlý javor již nechrání ochoz klášterní zahrady, vyhlídku na město si poutník musí užít bez něj. Skrz jeho pařez je vyřezán otvor a přes který je možno sledovat městskou věž, která je přímo naproti. Dnes jsou však v otvoru vyskládané kaštany, možná proto, abychom nezapomněli, že je již podzim. Chvilku s psíkovou posedíme, listuji knihou a v hlavě již plánuji výlet další.
Chtělo by to brzy. Dřív, než si zub času zahraje na dřevorubce a některé mohutné velikány pošle k zemi.