Zapomenutá cesta (Za památnými stromy Vysočiny)

Není to tak dávno, co moje Milá s radostí doluštila křížovku v časopise Turista a ještě postaru, v obálce se známkou, odeslala správné znění tajenky do vzdálené redakce.
Snad proto, že odpověď přišla poštou a ne emailem, snad proto, že jsme z Třebíče, její odpověď byla výherní a získala knihu Za památnými stromy Vysočiny II, která představuje památné stromy od nás, z Třebíčska (a také ze Žďárska, ale to zatím nechme být).

Udělalo jí to velkou radost, protože věděla, že to udělá velkou radost mně ... protože se po ní (po knize ;-)) nedočkavě vrhnu, přivlastním si ji a hned ten den, co ji vytáhneme ze schránky, začnu plánovat nové podzimní výlety. V hlavě nové sny a plány, navštívím je všechny!

Otevřu mapu, vymyslím si logo do deníku, v kalendáři začnu vyhlížet nejbližší volný den a rosničku v meteostanici začnu přemlouvat, ať předpoví vhodné počasí na potulku.

Volný den se naskytl uprostřed týdne, na státní svátek Dnu české státnosti, dokonce jsem byl z domu i tak trochu vyhnán, prý už mě bylo doma dost a že se potřebuju určitě provětrat ;-)
Darovanému koni ... beru knihu, beru psa, na záda batoh, šup do auta a tradá na výlet.

Jako první cíl výletů po památných stromech jsem si z knihy vybral kapitolu ZAPOMENUTÁ CESTA (na Mapách zde).
Jedná se o lipové stromořadí (plus sem tam nějaký strom, co není lípa) u Červené lhoty, kde dříve, mezi stromy, vedla cesta k mlýnu.
Po mlýnu nezůstala ani památka, zato opuštěná zapomenutá cesta zůstala.
Krásné místo!

Krátká, pomalá procházka nahoru, tou samou cestou pak zase zpět dolu.
Nikam nespěchám, jen volně dýchám.
Všude různé houby, vůně tlejícího listí.
Sem tam srna a zpěv ptáků.
Všude klid a mír.

Majestátné stromy, vzbuzující respekt, vysoké až do oblak.
Existují-li Enti, v těhle velikánech jsou schovány jejich duše.
Rozpraskané kůry, mohutné paže větví.
Skrze listy prosvítající nízké ranní Slunce.
Mojí zakloněné hlavě, snažící se pojmout tu výšku, trochu tuhne krk. Jsem fascinovaný tím, jak tyhle krásné stromy působí. Nejsou to jen hory dřeva, jsou to bytosti, plné života.
Nakrátko si vzpomenu na knihu Tobiáš Lolness, na ty malinké tvory, žijící v korunách stromů.
Na Tobiáše a Elíšu.
Moje Elíša noří čeníšek do listí a hledá stopu. Cestu, kudy se vydalo jiné lesní zvíře a které by tak ráda prohnala ... s vrtícím chvostem a psí radostí z lovu a honičky ;-)

Pohladím nejbližší strom, pokynu hlavou. Vydám se k autu ...