První půl maraton ...

Dnes jsem běžel svůj první půl maraton ... s kočkou na klíně a hezky v teple :-)
Ale jo, docela mě to bavilo ... na to, že jsem se v životě nedíval na sportovní přenos v telce.

Ale aby se neřeklo, že jsem pecivál a lenoch, tak před startem televizního půlmaratonu jsem ignoroval hnusné počasí a vítr a šel se taky proběhnout.
Zapomněl jsem si rukavice a docela to profukovalo.
Chvílemi mě chtěl nárazový vítr hodit do škarpy, ale ustál jsem to.
Bylo to jen pár kilometrů pod půlmaratonskou vzdálenost, tak jsem docela spokojený, ani mi to počasí nevadilo.
Je fajn začínat s během ... každý další víkendový výběh je osobním rekordem :-)

První meta

Po dvou dnech lenošení a odpočinku z nedělního výběhu jsem zase vyrazil do noci.
Noční běhy mají pro mě zvláštní kouzlo a mám je opravdu rád.
Dnes jsem si splnil svoji první vytyčenou metu a konečeně dostal 10 km pod hodinu.
S odřenýma ušima, ale je to tam.
Vím, že je to zelenáčský čas, však taky jsem zelený :-) ... a docela nedávno jsem nemohl těch 10 km ani uběhnout.
V mé cílové rovince mi aplaudoval plyšový zajíc (či co to bylo).
Seděl na hromádce písku a ikdyž měl osud ztraceného mazlíčka, neopomněl na mě povzbudivě houknout.
Díky mu za to ;-)

Vysočinská divočina

Včera byl sice hezký den, ale zase se mi tam nějak vetřelo kolo.
Cobych pro rodinnou pohodu neudělal, jelo se na výlet.
Můj syn je můj syn a nenechal mě v tom samotného.
Byl napučený, prý ho kolo nebaví a že chce domů.
Taky se mi chtělo domů ... kolo mi prostě nejde, nevyplavuje mi ty správné hormony štěstí, vyplavuje mi jen naštvanost a vztek.
Nechali jsme ženu v lesích a jeli domů.
Teda ona sama chtěla být zanechána v lese, to abyste si nemysleli, že jsme nezdvořáci!
Jen jsem to otočil, Hugo spustil a nezavřel pusu plnou historek celou cestu až domů, jak byl nadšený :-)

Dnes jsem si to chtěl vynahradit a vyběhl jsem stejnou cestou jako včera na kole.
Běžím do kopce ryhleji, než když jedu s Hugem za zády na kole :-)
Počasí nádherný, teplo a mírný větřík.
Z cesty jsem odbočil do lesů a užíval si Vysočinskou divočinu.
Na běhu miluji ty toulky, které mě zavedou někam, kde jsem nikdy nebyl.
Poznávám okolí a musím říct, že můj kraj je opravdu krásný.
Tak dlouho jsem byl městské dítě, že si to teď opravdu užívám.
Občas je naše krajina opravdu divočina:

Stále jsem cestu prodlužoval, mířil dál a dál od domova.
Chtěl jsem si uběhnout svůj osobní rekord v dálce.
Je jaro a chataři začínají osidlovat svoje chatky.
Krajina je plná zajíců, ptáků a řvoucích motorových pil.
Parta proti jedoucích cyklistů mě kyvnutím hlav zdravila a přála pěkný běh.
Doběhl jsem vytičeného cíle s radostí.

 

Duševní terapie

Celé ráno řeším v hlavě hysterické čtyřicetileté dítě, které je mým kolegou ... aneb nabourané mužské ego, to je lidi věc.
Zbytek dne je také ukázkový den vyšinutých jedinců.
Někdy by bylo fajn přehodit hodiny a mávnutím kouzelného proutku přeskočit ten zvláštní den.
Doma to naštěstí všechno usnulo hned po Večerníčku.
Syn, žena i kočka ... rybičky už spali dávno.
Cvak, klapnutí vypínače, zběsilý den je vypnutý.
Je čas na terapii, na psychiatrické sezení, na léčení pomocí antidepresív.
Můj doktor se jmenuje New Balance a dnes mě prohání.
Nahoru, dolu ... opovaž se do kopečku zpomalit! ... uklidněné srdce i plíce.
Do hlavy se nahrnula vlna rozbouřené řeky a všechno spláchla.
Nechala jen vyčištěný tok myšlenek.
Táhlý kopec je bez povšimnutí za mnou, ani jsem se nezadýchal.
Dnes se muzika do kroku hodí.
Dobíhám k domovu, přecházím do kroku, zastavuju ... za okny tma, doma Ticho.
Dávám si další kolečko a běžím ho s radostným šklebem ...

Neděle je neděle ...

Vyplašený zajíc, vyplašená srna, symfonie kačen na rybníků a závěrečný běh industriální krajinou, kde v rybnících plavou ryby s třema očima (to jsem nefotil, chtěl jsem být co nejdříve pryč ... ale flákali se tam za bukem měští policisté v autě).
Vlastně škoda slov, někdy to neumí správně popsat.
Bylo to krásných 11 km.

Nevěra běhu ...

Nádherné sobotní počasí vylákalo běžce ven.
Všechny, jenom já jsem podlehl kouzlu své ženy a nechal jsem se naverbovat na tu špinavou dřinu na kole (už jsem se vám zmínil, že z nějakého důvodu nemám rád kolo?).
Vyfasoval jsem 16-ti kilového syna do košíku a dámské kolo ala "poděbradka".
Jak já těm kolem běžícím, ba přímo vznášejícím se běžcům záviděl ...

"Neotáčej se po každé běžící sukni a šlapej!" smála se mi žena a ukázala mi svá svalnatá lýtka.
Statečně jsem každý kopeček vytlačil a na něm pak viděl chladnoucí ženu ptající se Boha, copak mu provedla, že se musí táhnout s takovou bačkorou :-)

Po stopách 14ti letého kluka

Sobotní trať byla vlastně takový můj dárek k narozeninám, který jsem si už delší dobu plánoval.
Před dvaceti lety jsem se tudy vydával na své "dobrodružné výpravy" po stopách hrdinů Foglarových knížek.
Na zádech batoh s knihou a deníkem, v hlavě klukovské sny.
Dnes jsem doma nechal jak knihu, tak deník.
Vzal jsem si jen tenisky a foťák.

Pamatuju si, že do tohoto stromu jsem jednou vlezl, puklinou se vydrápal až nahoru a v koruně si četl Dva divochy od E.T. Setona.
Pode mnou jezdili auta a cyklisti a já se cítil velký a silný.

Cílem těchto výprav vždy byla jeskyně uprostřed skály, asi 10 metrů nad řekou.
Kdyby máma věděla kam sám chodím a kam si to šplhám, asi by byla šedivá o pár let dřív.
Kdybych se já dozvěděl, že tam ve čtrnácti poleze Hugo, zpřelámal bych mu raději obě nohy :-)

Doběhl jsem ke stezce, která mě tam vždy dovedla, a uvědomil si, že to nemusí vše vypadat tak, jako před dvaceti lety.
Z procházkového běhu se stával dobrodružný trail plný zábavných překážek.
A to běh po "ledovci" byl jen začátek.

Mnohem zábavnější byly stromové prolézačky :-)

Nakonec jsem se ale k jeskyni stejně nedostal.
Voda byla vyšší než dříve, nebo se cesta propadla ... musel bych šplhat po skalách ještě před tím pláckem, kde jsem si dříve dělal oheň.
Bylo vlhko, hodně to klouzalo, občas led ... a už nejsem 14ti letý kluk, který nedbá na bezpečí.
Jsem táta, na kterého doma čeká malý syn a doufá, že ho bude provázet životem.
Prostě už jsem srabík a návštěvu jeskyně jsem si raději nechal na jindy :-)

Nakonec jsem doběhl zpět do civilizace a když už jsem chtěl dát pálivým lýtkám pauzu a říkal si, že na překonání svého dálkového rekordu se můžu vybodnout, dostal jsem od tovární zdi vzkaz:

Zatnul jsem zuby a uběhl o dalších pár kilometrů víc.
Hezký dárek jsem si dal.

Výběh s Měsícem

Celý páteční den mi seděla na ramenou slečna Únava a nakonec se k ní jěště přidala vytrvalá paní Zima.
A hodiny se hašteřily, která bude otravnější.
Prostě to stálo mírně za prd a hlava se rozhodla, že na nějaké noční pobíhání se mi může vybodnout.
Těšila se na knihu a na vyhřátou peřinu.
Velké bylo moje překvapení, když jsem se najednou přistihl, že mám myšlenky na zablácené tenisky a únava se strachy krčí v koutku.
Dobře, jdeme ven, ale jenom na chvilku!
Venku bylo fajn, žádní lidé, jen policisté na kopci poskakovali u silnice.
Zanedlouho mi zaklepal na rameno, přes vršky střech, tlustý velký měsíc.
"Ahoj Maaristaane, můžu se s Tebou proběhnout?"
Nebyl moc ve formě, stále se držel za mnou a já se dmul pýchou.
Když jsem doběhl k mé otočce a vydal se oklikou zpět domů, najednou mě předběhl.
Všiml jsem si, že už shodil pár tun ze svého včerejšího tlustého úplňku.
Očividně mu běh prospívá.

(zdroj fotky: Bernd Niels, www.nies.ch)

Honil jsem se slepě za ním, ale byl stále rychlejší.
Ani jsem si nevšiml, že mě vylákal za město a já stál uprostřed pole.
Zastavil se nad lesem a ukazoval mi svůj kraj.
Něco mi tiše špital, ale Eddie Vedder ho ve sluchátkách přezpíval.

Eddie Vedder - Long Nights

Možná to byla mírně kýčovitá chvíle, ale užíval jsem si ji.
Pot na mě chladnul a únava zmizela.
Zůstalo jen tělo na poli a myšlenky se vznášely ve hvězdách.
Pozdravil jsem se s Měsícem jako se starým přítelem a rozběhl se zpět.
Už mě nepředehnal ... jen mi na rozloučenou nastražil ledovou louži smíchanou s mazlavým blátem.
Zahučel jsem do ní oběma nohama až po kotníky.
Prevít škodolibý :-)

Další týden

Jsem naprosto spokojený s tím, jak začal tento rok a jak pokračuje.
Před třemi měsíci jsem byl chcípák zadýchávající se při chůzí do většího kopce, astmatik srkající po večerech z dejchátka, s načatým pivním bříškem.
Teď se cítím skvěle a mám největší formu za celý svůj život. A váha, jakoby mi chtěla dělat radost, pokaždé ukáže o něco menší číslo.
Kopečky vybíhám (sice pomalu, ale vybíhám) a ještě se u toho pochechtávám.
Dny jsou delší, protože začínají ranním během, nebo končí nočním.

Noční běh začínám mít opravdu rád.
V tom našem malém městečku přes pracovní týden lidé nechodí v noci ven.
Hospody jsou zavřené, jen blikající okna domů (ozářená světlem televizí) dávají najevo, že ne všichni spí.
Na ulici je klid a ticho, občas projede tichá sanitka nebo taxík s tlumenou hudbou.
Zimní čas je už pryč a ve vzduchu je cítit nastávající změnu.
Nedávno jsem běžel po okraji města, taková ta čtvrť, kde se člověk cítí jako na vesnici a doprovázel mě štěkot psů.
"Bacha kucí, někdo se blíží, pošli to dál."
Hodně se jich při svitu pouličních lamp rozštěkalo.

Apropo čoklíci.
Mám z tohoto týdne dvě příhody s psama.
Běžím si po poli a předjel mě velký jeep.
S vypaseným řidičem.
Nedaleko zastavil, vypustil z auta maxi koulu větší než je můj syn, zavřel dveře a podél pole pomalu odjížděl.
Psík běžel způsobně vedle něj, očividně navyklí na tento způsob venčení.
A já proč si měšťáci kupují velká teréní auta ...

... druhá příhoda je s malým vzteklým smradem, taková ta hromádka do igelitové tašky bez očí a s malou tlamou plnou ostrých zoubků.
Dostal amok, když jsem běžel okolo a zaůtočil.
Šel mi po achylovce, zmetek.
"Nebojte, on vám nic neudělá, on jen neposlouchá!" ... pyšný pániček, který neví jak vypadá vodítko a košík.
Neposlouchal, to fakt ne ... a dotíral pořád. Rozběhl jsem se po něm s úmyslem ho zašlápnout do bahna a symbolicky zakroutit patou.
Vyjekl a zmizel za dotčeného pánička: "To snad pane nemuselo být, ne?"
Nemuselo, kdyby majitelé čtyřnohých zmetků měli dostatek slušnosti a ty svoje stroje na hovínka taky vycvičili, když už jim košík a vodítko příjde jako týrání.

Počasí se předvádí, slunce ohřívá meze a bahno čvachtá pod botama.
Najednou se běží strašně lehce, když kolena nesvírá mráz a dech nemrzne hned u rtů.
Ta energie je neskutečná, je všude okolo a čeká, kdy si ji člověk bez zeptání pustí do těla.
Tak si ji bez rozpaků pouštím.

Když jsem začínal běhat, nijak mě nelákaly závody.
Momentálně jsem si ale určil letošní cíl ... líbí se mi Moravský kras ... z jedné temné hluboké jeskyně z tohoto kraje pochází moje žena.
Tak nějak samozřejmě jsem si určil Půlmaraton Moravským krasem jako svojí zkoušku z běhu mého prvního ročníku.
Třeba se tam někde potkáme.

Kilian's Quest

Jeho máma je horská koza, nebo o co tady jde? :-)