Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek

Na konci minulého roku jsem seděl za stolem před prázdným diářem, který jsem proměňoval ve svůj nový deník a plánoval svá letošní předsevzetí.
Jedno z nich se zabývalo světem Za dveřmi.
Každý měsíc jeden výlet ... zapsal jsem si do ročního plánu a měl jsem na mysli výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Leden jsem si mohl odškrtnout naším prvním zimním stanováním, ale únor začal trochu hrozit tím, že uplyne a já žádné nové místo neuvidím.
Naštěstí přišla Lucie s touhou po své kamarádce, která bydlí pár hodin od nás.
U Moravského krasu.
Tam jsem sice už párkrát byl, ale vím, že je tam dostatek míst, kam moje noha ještě nevkročila a které splní jednu z podmínek mého předsevzetí.
Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek.

 Uvařil jsem čaj do termosky, psíkovou přivázal na špagát, syna odevzdal babičce a Lucii vyhodil na ošklivém blanenském sídlišti.
Venku probíhá prozatím nejmrazivější den letošní zimy, pididobrodružství může začít ...

Auto osiřelo na opuštěném parkovišti v bráně Moravského krasu u Skalního mlýnu a křupavé kroky na umrzlé cestě oznamovaly všudepřítomným skalám, že do jejich říše zavítali návštěvníci.
Pozdravily jej mrazivým dechem větru a uvítaly ostýchavým paprskem Slunce, který občas pustily do hloubky svého údolí.
Nikde žádný člověk, jen mé introvertní já a psí kamarádka.
Jsme tu ráno, jsme tu brzy ...

Po pravici líně teče říčka Punkva a uschlé křehké lístky se honí po asfaltové silnici. Skály přistupují blíž a blíž a tyčí se výš a výš. Jde z nich chlad a dech mrzne ve vousech.
Psíková čenichá ve zbytcích sněhu a vrtí ocasem.
Konečně rozcestí mezi cestou známou a cestou, kudy mé kroky ještě nevedly. Vzhůru do krpálu, vzhůru do lesa.
Brzy mi kopec dává najevo, že mám krátký dech a líné nohy, ale nadšení a touha po zážitcích mě žene dál.
"Dobrý den, dobrý den, dobrý den ...", zdraví skupinka sestupšivších skautů a já zase můžu pokračovat osamocen vzhůru.
Vítr si hraje s korunami stromů a ty, otírajíc se o sebe, hrají melodii končící, ale stále se nevzdávající se Zimy.
Je krásně, skrz stromy prosvítá Slunce. Nakukuje, jako by chtělo vědět, jak si vedu. Jen hřát jaksi zapomnělo. Dělá "jen" svět hezčí.

Jsme tu.
Na vrcholku pár šutříků, ale nenecháme se odradit.
Vím z internetového světa, že musím sestoupit níže, abych viděl, co zbylo z historie.

Všude spousta míst, kde by se dalo nadivoko kempovat, sem tam nějaké ohniště.
Dnes ale jen procházím, teplý čaj mám v batohu.
Prolézáme hradbami, nalézáme geocachingový poklad.

Telefon vibruje na prsou a moje milá volá svůj odvoz.
"Dejte si ještě kafe, za necelou hodinu jsme tam."

Dolů to jde rychle.
Psíková táhne, těšící se do vyhřátého auta.
U Punkevních jeskyní kupujeme v suvenýrech ošklivý pohled (vzhled pohledů v ČR je celkově žalostný, sorry jako) na památku.

"A byli jste tam?", ptá se upovídaná a milá prodavačka.
"Jasně."

www.turisticke-znamky.cz

"I u hradeb!?", ptá se podezíravě a ukazuje hradby na pohledu.
"I tam :-)"
"Tak to vás chválím. Už mě nebaví poslouchat to skuhrání některých turistů, že jsou tam jen dva kameny."
Asi by to na vrcholu chtělo cedulku, že hrad je trochu níž, než člověk stojí :-)

Cestou zpět už potkávám spousty lidí mířící k jeskyním.
Lidstvo se probudilo a míří za svým výletem.

Nejvyšší čas zmizet ...

Naše první zimní stanování

Už je to pár týdnu zpět, na začátku tohoto roku, kdy se neklid začal šířil krví mé milé manželky.
Začala se procházet netrpělivě po našem bytě ... z pokoje do pokoje ... jako lapená lvice v těsné kleci.
Mračila se, povzdychávala si. Občas tiše zavrčela.
A stále častěji mluvila o nedávném podzimním festivalu Rajbas, kde poprvé slyšela přednášku Peggy Marvanové. Ta tam vyprávěla o tom, kterak si to se svým klukem rázovala v tuhých mrazech dalekým Severem, spala ve vysokých závějích a překonávala jak sama sebe, tak všechny ostatní, protože jako jediní dva lidé na světě dokončili závod, který před nimi nikdo jiný nedokončil.
Naštěstí moje milá nezačala básnit o drsném krutém Severu, ale spokojila se s krajem za humny.
"Když já jsem ještě nikdy nespala v zimě ve stanu!", škemrala tónem, kterým mluvívají děti na své rodiče, když chtějí štěňátko.
Inu ... co se dalo dělat?! Navlékl jsem si spodky pod kalhoty, omrkl mapy, syna odvezl k babičce a zavelel k odjezdu. Psíková a manželka byly tak natěšené, že je ani nezajímalo, kam že to vlastně pojedeme.
Každá si zabrala jedno okénko a radostně, s vypláznutými jazyky, koukaly celou cestu na cestu.
Byť začátek roku, po sněhu nebylo u nás v kraji touto dobou ani vidu, ani slechu. Jen teploměr se pohyboval kolem nuly, ale ještě dlouho nehrozil nějakými extrémy. Uff, alespoň to ... na spaní v závěji jsem se ani trochu necítil. Nabrali jsme přímý směr do kopců severní Vysočiny, kde nás čekala jedna romantická zřícenina. Zubštejn. Najdete ZDE: Wildcamping.tips

Čím blíže jsme jí byli, tím častěji jsme viděli jemný poprašek sněhu. No ne ... ono se jí to nakonec opravdu vyplní! Bude spát na sněhu. Co na tom, že to nejsou dva metry, ale jen takový vysypaný pytlík mouky? Na množství se nikdy nikdo neptá. Budeme stanovat na sněhu a basta!

Auto jsme odstavili pod kopcem, na záda naházeli krosny s výbavou a vydali se vstříc našemu zimnímu dobrodružství. Klesající Slunce za mraky pomalu šeřilo oblohu a z křoví začala vylézat šedivá tma. Po malých krůčcích, jen tak stydlivě. Nikde nikdo. Vesničané ve svých vyhřátých domovech, turisté na teplejších destinacích. Zřícenina je tu jen pro nás a pro svá stará zalezlá strašidla.
"Jsem čekala nějakou mýtinku u nás za panelákem a ty se vytasíš s tímhle", uznale ohodnotila moje milá nejromantičtější místo na Vysočině a ukázala na místo, kde chce náš stan.
Místa je tu spousta, je tu i ohniště a fůra nachystaného dříví. Pokrytého popraškem a ledem.
Stan postavený, oheň založený ... na chvíli. Mokré dřevo mi nehoří, ale buřty nám trochu ohřálo a oblečení nám od kouře smrdí, takže se to jako večer strávený u ohně dá počítat.
Tak trochu jsme si neuvědomili, že v pět hodin je už tma. Upřímně, není to zrovna super legrace, čumákovat do vyhaslého ohniště ve tmě a mrazu. Na hvězdy se přes mraky koukat nedá ... je načase zalést do stanu a zahřívat spacáky.

První baterky v čelovce nezvládly chlad.
"Kde máš, prosím Tě, tu náhradní čelovku?"
"Na stole ..."
Chvilku hledám ve stanu stůl, než mi došlo, o jakém že stole to mluví a že to není ten stůl venku pod přístřeškem.
"Aha ... no to nevadí, číst se tu stejně nedá, musím se rukama objímat ve spacáku a neměl bych čím otáčet stránky" a vrátím obě připravené knihy do batohu.

Povídáme si a přetahujeme se při tom o psíkovou, kterou si oba nenápadně snažíme nacpat do svého spacáku. Ale naše externí živá kamínka na tohle momentálně nemají náladu a choulí se nám u nohou ... psí introvert je to!
Občas zavrčí, občas si povzdechne, cože to má za hloupé páníčky, kteří dali přednost vyhnanství na Sibiři, před útulným pelíškem pod televizí.
V noci ale už dostala rozum a vlezla si mezi nás, přikrytá vlastním spacákem.
Hned se to lépe druží, když je člověku (psovi) zima.
"Spíš?" ozývalo se co půlhodinu celou noc z vedlejšího místa, kde má milá prožívala svůj sen o zmrzlém dobrodružství.
"Nespím", odpovídal jsem já a na dvacet devět minut zase usnul ... a zdálo se mi o útulném pelíšku pod televizí.

www.turisticke-znamky.cz

Před šestou ranní jsme to zabali.
"Prdím ti na nějakej trapnej východ Slunce, stejně nebude vidět! Já chcu kafe! Hned!"
Natěšeně jsme sklidili ve tmě věci, rozbili tábor a spokojeně odcházeli k našemu autu pod kopcem.
Opravdu spokojeni a nadšeni. Přežili jsme svoje první zmimní stanování!
Zase jsme si do svých duševních životních deníčku mohli zapat jedno malé mikrodobrodružství, ze kterého budeme v budoucnu čerpat dobrou náladu.
A to první ranní kafe z benzínky, které jsme si dali po cestě, to bylo jedno z nejlepších kafí, co si pamatuju ;-)