Jen tak se pohoupat

Někdy prostě chybí čas i chuť na dlouhé cesty.
Na ty téměř nekonečné procházky v poklidném pochodovém transu, vedoucí přes půlku okresu.
Občas schází čas i chuť na potulkovou meditaci.

Člověk si z celé duše přeje jen na chvilku odejít z města, pobýt v oblíbeném a důvěrně známém tichém kraji a se zakloněnou hlavou sledovat šumění větru v korunách stromů. A pak, náležitě občerstven, nastoupit zpět do svého auta a vrátit se, vyklidněný a melancholicky se usmívající, domů.

Na tohle je u nás doma specialista Lucie. Odborník na krátké výšlapy, vyznavač malých (ale milých) zážitků, které nezaberou celý den.

„Půjdu s tebou ven, ale jen když vezmeme hamaky a já si budu moci odpočívat, spát, číst a pít čaj s rumem!“, zní její odpověď na moje lákání na nedělní procházku.
No řekněte, kdo by téhle představě odolal?

Není tedy potřeba dlouze plánovat, hledat spoje, ani procházet mapy.
Stačí do batohů naskládat potřebné věci k relaxaci, připnout psíkovou na vodítko a nasednout do auta. Téměř intuitivně nabrat směr a po pár kilometrech zastavit na kraji silnice.
Prašnou polní cestou vydat se k háji uprostřed pastvin, vstříc malebnému výhledu na daleké silo, které s kapkou představivosti může v mlžném oparu představovat středověký hrad.

Při vázání hamaky v mé mysli opět vyvstává nutkavá potřeba naučit se nějaké pořádné uzly, ale s vírou v pevnou vůli odhodlání, zašmodrchávám lanko kolem kmene. Stará skautka vedle mě je hotová téměř okamžitě, nemusí se totiž spoléhat na pevnou vůli, věří v nabyté zkušenosti z mládí.
Psíková sama skáče do pohodlného pelíšku a s nadhledem kontroluje dění kolem. Lítostivě zakňučí, pohled upřený na srnčí stezku. Ráda by vyrazila s čeníškem u země do křoví, kam zmizela jediná srna, kterou jsme dnes potkali.

Klid a mír. Kýžené šumění větru.
Slunce nakukující skrze mraky.
V srdci se rozlévá podzimní světlo a ke spokojenosti nás všech stačí pohupujících se hamaky.
Cigareta, dýmka, ona, já, psíková a v termosce teplý čaj. Ona jej má ovoněný rumem.
Hodina nám stačí k nabytí klidu.
Zasněné pohledy v dál a šouravé kroky v popadaném listí ..

Krátký návrat k autu, při kterém po cestě nakopáváme kamínky ležící v prachu a chválíme mezi sebou krásu mikrodobrodružství. Ano, často stačí jen opravdu málo. Chvilka ... tam, za stínem města.