Terapie chůzí

Už nějaký čas mi v hlavě divoce bliká červená kontrolka "introvertních potřeb" a pranic nepomáhá ji přelepit samolepkou "zodpověnost" ba dokonce nefunguje ani osvědčená "až někdy".
Bliká a poslední dny dokonce přidala zvukový signál nápadně připomínající slovo "uteč".
Prázdniny se přehouply do zběsilého září a můj pocit, že pracuji za dva, se nestal pocitem, ale přesvědčením ... bez naděje na zlepšení.
Když jsem se nedávno přistihl, že prohledávám pracovní inzerce a hledám novou práci, kde by náplní bylo něco jako "pasáček koz v opuštěných horách", usoudil jsem, že mám problém a že bych jej měl řešit.

Protože jsem introvert nejhrubšího zrna a komunikace s dalším člověkem by byla tím příslovečným posledním hřebíkem do rakve, místo návštěvy psychologa jsem vzal papír a fix a začal plánovat celodenní terapii chůzí.
Symbolický útěk, zakončený katarzí bolavých nohou, jež přehluší nepohodlnost duše.
Ze slušnosti jsem vyzval i ženu a dítě (psíková to má povinné), naštěstí dítě má klid na lůžku s bolavým palcem u nohy a ženu odradila plánovaná délka trasy, kterou jsem si naplánoval právě tak dalekou, aby svojí dálkou odrazovala ;-)

Nic nebrání organizovanému úniku, batoh uklidňuje rozbouřené srdce svojí váhou a placka na límci košile mi připomíná, že i mikrodobrodružství je dobrodružství a malá soukromá psychoterapie je terapie. Protože hlavně o duši je tahle moje jednodenní procházka. O nacházení radosti v maličkostech, o ujistění se, že cesta je cíl, o propojování slepé mapy, propojování míst známých s místy ještě mnou neprozkoumané.
Údolím Bílého potoka jsme měli s mými milými projít už o prázdninách po cestě z Blanska domů, ale nestalo se tak a když nedávo kolega přišel v práci se zmínkou o těhle končinách, bylo rozhodnuto.

Autem do Velké Bíteše, odstavit jej na náměstí, sednout do autobusu, pak do dalšího a vystoupit o pár chvil a chvilek později ve Vevrské Bitýšce. Po modré, celý den, proti proudu potoka, rozeklaným klikatým údolím, zpět k autu ... toť jednoduchý plán. Nemoderované rozhovory Dušanů uvnitř sama sebe, občas nějaké kafe uvařené na plynovém vařiči, občas nějaká zastávka na přečtení kapitoly z knihy. Přivonět ke kytkám, sledovat brouky, pozorovat lovící dravce.
Zdravit pocestné a sejít z cesty tam, kde se sejít nedá. Svítící slunce do očí, často se schovávající ve vrcholcích zalesněných vrchů údolí. Občas temný stín a úzké zarostlé stezky, občas široké louky.
Nepočítaně mělkých brodů a chůze po vyviklaných mokrých kamenech, občas balancování na úzkých kmenech stromů nad třpitivou hladinou chladného potoka.
Psíková radostně hopsající ke každé myší díře s nadějí, že tentokráte tu rychlou šedivou potvoru chytne.
Občas úplně mimo signál, občas v dosahu vítaného tichého pípnutí massengeru od mé milé, která mi dělá virtuální společnost na mé pouti.

Jakožto nekuřák s sebou nesu Lucinčinu dýmku a při popíjení kávy s drobnými napadanými bodličkami stromů, vyfukuji do okolí bílá oblaka. Beru to opět trochu symbolicky a sám se sebou, v duševním kruhu, kouřím dýmku míru.
Příjde mi to správné, přijde mi to takové, jaké to má být. Ani se nezakuckám.

Ke konci cesty už myšlenky mizí, tělo přepnulo na autopilota a psíková, upoutaná k mému opasku, mě neúnavně táhne dál a dál. Cítí konec cesty a nachází zbytky sil. To aby za chvíli ulehla na zadní sedadlo auta a nehnutě spala po celou cestu domů.
Unavená a vyčerpaná.
I já jsem unavený a vyčerpaný. Bolavý.
Ale hlava ... hlava je čistá.
Připravená pustit se zase na pár dní do boje se všedním pracovním dnem.