sobota 5. prosince 2015

Spadaným listím po Moravském krasu

Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...

"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.

Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.

A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!


S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...



Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.

"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.

Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...

www.endomondo.com/Maaristaan

2 komentáře:

http://ruzena57.blog.cz/ řekl(a)...

Krásné vyprávění a nádherné fotografie. Taky se mi stává, že mám na víkend jiné plány a pak mě sluníčko láká ven a jdu za manželem a říkám, co kdybychom jeli na výlet. Tyhle neplánované výlety jsou nejhezčí. V létě jsme se z jednoho výletu vrátili bez auta, dojeli jsme domů vlakem a pak nás to stálo víc, protože jsme museli auto nechat odtáhnout a posléze nechat opravit. Přesto se nám to moc líbilo.

Anonymní řekl(a)...

Tohle znám. Jít přírodou, lézt do každé díry, potoka, louže, koukat do korun stromů a odpoutat se od reality. Prostě si každou buňkou svého těla užívat vnitřní svobody a krásné přírody.

A když přijde životní období kdy člověk na tyhle samotářské výlety nemůže vyrazit? Stačí zapátrat ve vzpomínkách. Vzpomínka jest jediný ráj z něhož nemůžeme býti vyhnáni :)