Včera v podvečer mě vytáhnul můj pětiletý syn na okruh.
Chtěl si se mnou zazávodit.
Je moc hezké sledovat tu jeho nezdolnou vůli pořád a pořád se snažit pokořit svého tátu.
Na plný plyn stovku, trošičku se vydýchat a "pojď tatínku, ještě jednou prosím".
Závidím mu jeho energii.
Dal jsem si stovku sám na plný plyn a rozhodně se mi to během chvilky nechtělo opakovat znovu :-)
Dnes se u nás na okruhu pořádal 31. ročník Velké ceny Třebíče.
Udělali jsme si z toho rodinné odpoledne a šli fandit na závěrečných 10 km.
Docela malá účast běžců, ale výkony, u kterých se člověk jako já kloní respektem.
Je legrační si uvědomit, že po doběhu posledního borce bych tam já ještě 12 minut kroužil a všechny tam zdržoval od zaslouženého odpočinku :-)
Jedniná zůčastnívšíse žena skončila první v kategorii žen a nechala za sebou většinu chlapů!
Pěkné ...
Dnes jsem běžel za ptačím národem.
Ne, že bych o tom hned od začátku věděl, ale během chvíle jsem si toho všimnul.
Byli všude.
Seděli na větvích, poskakovali po pěšině, hrabali se v prachu, lezli pod keřem.
Na obzoru létali dva čápi a kroužili nad řekou, kolem svého komína.
Občas jsem minul nějakou tu louži a kolem nich byly ptačí stopy.
V jedné louži byl dokonce i kosák.
Rochnil se v kalné vodě, nejdříve ponořil hlavičku a pak prudkých trhnutím si vodu přelil přes záda na roztažená křídla. Labužnicky se otřepal.
Potkal jsem jednoho, kterého jsem nikdá neviděl.
Jako že na vlastní oči jsem ho nikdá neviděl.
V knížce jsem ho asi už zahlédnul.
Vyfotit se nenechal, ale prohlížel si mě taky se zájmem.
Možná i on mě viděl v nějaké knížce.
Někdy to na člověka prostě příjde a je mu houby platné varování rozhlasového mužíka. Prý je tam venku vedro a normální, zdravě uvažující, člověk by měl sedět doma u oroseného půlitru a každopádně by se měl vyhýbat náročným fyzickým aktivitám.
Veliké riziko infarktů ... říkají tam v tom rozhlasovém éteru.
Aha!
Jak říkám ... někdy to na člověka prostě příjde a když to příjde na běžce, tak ten prostě musí běžet.
Ať je vedro nebo mráz, tam venku čeká jeho Cesta a láká jeho neposedné srdce.
Hlavu netíží osud lidstva, jen běžná radost z krásného dne povzbuzuje do kroku.
Zdravě uvažující část mne samotného mě ještě donutí připnou na sebe běžeckou vestu a do kapsiček nastrkat lahvičky s vodou.
Poběžím sice ve stínu stromů a v půlce plánované trasy mě čeká občerstvení v podobě zatopeného lomu, ale když ten pán v tom rádiu tak hezky varoval ... mějme trochu rozumu, no ne?
V lese je krásně, však to znáte ... jenže každému lesu jednou dojde dech a nechá prostor jiným přírodním úkazům. Cestička mezi poli je také krásný přírodní úkaz.
Obzvláště ta prašná, lemována vzrostlým křovím. Před sluncem sice moc stínů nevytvoří, ale má jiné přednosti.
Miluji ty zákruty polních cestiček, kdy vidíte jen pár metrů před sebe a těšíte se na to, co vám zátočina chystá za výhled.
A ono nic ... jen další zátočina v opačném směru a o pár metrů výš. Možná tedy ta další.
Vysočina je nádherný kraj.
Jasně, že mě lákají vrcholky skalnatých hor (na kterých se drží celoročně čepice sněhu), ale Vysočina s těmi svými kopečky, rozparcelovanými poli a lesy, ta mi také umí do duše vložit klid a mír.
Stačí mi málo ke štěstí.
Pot stéká čůrky přes oči a jemně do nich štípe, první láhev vyschla. Osvěžení v lomu přede mnou.
Na poslední chvíli si vzpomenu na všechna ta dávná varování, kterak se jako uřícená děcka nemáme rychle vrhat do ledové vody.
Pamětliv této rady, vrhám se do vody pomalu.
Stihl jsem si před tím vyzout boty.
Osvěžení z vody je opravdu osvěžující, teplota rozpáleného těla klesá na snesitelnou hodnotu a mně je fajn. Sedím na posekané trávě u břehu a čumím do blba.
Z meditativního klidu mě vytrhne zlověstný dech za zády.
Přepadl mě opuštěný vlk ...
... který mi olízal celý obličej.
Trochu jsme si zablbli ... nejde odolat vyceněným zubům a upřenému pohledu ... a já se vydal zpět k domovu.
Paní ve vesnici, stříhající růže u plotu, jsem pochválil chaloupku a poprosil o doušek živé vody. S úsměvem a pochopením mi doplnila zásoby a popřála šťastnou cestu.
Mokré oblečení mi vydrželo dodávat svěžest zhruba dva kilometry.
Pak pražící slunce odvedlo svůj díl práce a zase mi jej usušilo.
Lesní studánka po cestě se zjevila jako vítané překvapení, ale pak už to se mnou šlo z kopce.
Ikdyž to bylo vlastně pořád do kopce.
Pot odplavil sílu z těla a tempo se zpomalilo.
Vedro bylo vyloženě vlezlé a slunce už mi nedobíjelo baterky.
Cítil jsem se jím přebitý.
Jen jsem se šoural a mechanicky dával jednu nohu před druhou.
... a domů tak daleko.
Přišly ty neodbytné myšlenky, které vám dávají nepříjemné otázky.
"Proč to celé vlastně děláš?"
"Kam a za čím se ženeš?"
Když přecházím do chůze, začne se mi podvědomí vysmívat: "Tak ty by jsi chtěl běhat dlouhé vzdálenosti? Ty chceš běhat hodiny a hodiny po horách? Chlapečku, na Ultra prostě nemáš!"
"Nemáš na ultra, nemáš na ultra, nemáš na ultra ..."
Zní to jako nějaká mantra, předříkávám si to neslyšně do kroku a nečekaně zase běžím.
Slunce spaluje a láhve na vodu zejou prázdnotou.
Polykám kapky potu tekoucí mi z vousů a myslím na orosené pivo.
Svoji mantru si stále dokola opakuju.
Dorazil jsem zpět do města, ale už vážně nemůžu.
O vodu není koho poprosit a peníze na pívo jsem si nevzal.
Mantra nefunguje a já přecházím do kroku. Poníženě to budu muset domů dojít ... na posledním úseku před domovem potkávám naší maratonskou legendu. Obě kolena má v háji, na krku osumdesát (nebo kolik) let a šine si to svým pomalým během bez trička po ulici.
Stydím se a musím se rozběhnout ... jen mu zmizím za rohem, končím.
Nemám na ultra ...
Příjdu domů a žena se ptá, jaké to bylo.
"Bylo to super!" ... tak asi proto to dělám, ty neodbytná myšlenko!
Kdysi dávno, v jiném životě, jsem byl noční dítě.
Ven jsem vycházel dost často po setmění a hleděl ke hvězdám.
Stál na hranici města a příslibu venkovního světa, kde žijí lesní a polní bytosti..
Viděl jsem jejich oči ve tmě a kynul jsem jim na pozdrav zapálenou cigaretou.
O příběhu běhu a jeho životním stylu jsem neměl ani potuchy ... jak říkám, bylo to v jiném životě.
Do tmy lesů jsem se vydával jen zřídka ... byl jsem městské noční dítě.
Dítě se strachem z pravé noci ... z takové, kde tmu nezahání pouliční osvětlení ... z takové, kdy zvuky v dáli budí respekt a otevírají nekonečné možnosti temných tvarů a životů.
Prostě strašpytel ...
Bojím se i dnes, zkušenější a starší.
Ten iracionální strach z lesních bytostí je stále se mnou, někde tam hluboko v podvědomí. Mimoměstské noční běhy nezahrnuji do svého běžného života moc často.
Párkrát do roka ... něco jako rituál dospělosti.
Překonávání sebe sama.
A když už na noční běh dojde, raději vyberu cestu otevřenou krajinou, jen tak ... pro jistotu.
Nedávno mě sled událostí nahnal do lesa ve chvíli, kdy večer předává vládu noci.
Denní tvorové ztichnou a ti noční hlasitě zívou probuzením.
Tmavé síny vystrkávají své dlouhé prsty zpoza keřů a sápou se na moje nohy běžící po prašné cestě.
Stromy se sklánějí nad hlavou a začínají tvořit temný tunel.
Jen sem tam prosvitne nesmělý měsíc skrytý za mraky a dává malou naději na mihotavé světlo.
Malé dítě v duši se probudí a začíná cítit ježící se chloupky v zátylku.
Vnímám toho nočního lesního tvora, který běží se mnou.
Nehlučný a plíživý, rychlý a ukrytý mezi stromy.
Běží po mém boku, odraz jeho očí občas zahlédnu těsně u zemi, na hranici lesa a pěšiny.
Srdce už dávno neposlouchá dech a i ten se plaší a přechází ve vyděšený sýpot.
Zrychluji a pádím s touhou mít to už za sebou, ale ten les se zdá být nekonečný.
Vejít mezi stromy by byl nerozum, bludné kořeny se jen těší na můj skok, který by byl ten poslední.
Fantazie pouští na svět všechny ty představy o nočním životě lesa, kdy zvířata spí a jehličí ožívá kroky jiného světa ... doprčic, já chci domů!
Až pak ... konečně ... stromy se rozestupují, pěšina se rozšiřuje a ten běžící stín zpomaluje.
Něco se zachechtalo neslyšným smíchem ... zní jakoby na rozloučenou.
Kraj se otevírá, běžím co to dá a raději se ani neotáčím, protože cítím všechny ty spalující pohledy v zádech.
Zpěv žab mě vítá v nočním kraji, kde měsíc už hlídá každý krok a ukazuje cestu.
Svobodněji se mi dýchá a i srdce zjišťuje, že nebije naposledy.
Nohy těžknou únavou a mozek utnul představivost.
Domů, do bezpečí teplé postele, to mám ještě pár kilometrů, ale les už žádný nepotkám.
Jen občas minu opuštěný strom, se smutně svěšenými větvemi.
Raději se dívám upřeně na cestu, pár metrů před sebe ...
Vlastně miluji noční běhy ... jen se při nich trochu bojím ;-)
Poslední dobou jsou moje běhy pouze městské a mírně "niczapsáníhodné", ikdyž to jejich přínos pro rozvoj duševního klidu a spokojenosti nikterak nesnižuje.
Táhne mě to do lesů, ne že ne, ale vždyť víte jak poslední dobou bylo venku, času také nebylo nazbyt a tak jsem si svojí porci závisloti ukojil rychlými běhy po chodnících nočního města, hned po přečtení pohádky usínajícímu synovi.
Fotit nebylo co a zapisovat také ne ... je to tu samé z kopce do kopce, po rovince, z kopce a do kopce a pak ještě do kopce s konečným mírným doklusem po rovince.
Časy neměřím, vzdálenost neměřím ... tyto fyzikální veličiny pro mě přestaly mít jakýkoliv význam.
Již delší čas spíš pracuji na potlačení ega (které s někým soutěží) a vykřesávám z těla "mnicha sedícího v pozici lotosového květu" a během nacházím stále větší klid a odpočinek.
Až včera večer se zase reálný svět přihlásil o své slovo a uštědřil mi ránu mezi oči.
Běžím si svojí oblíbenou městskou trasou a už mám za sebou její podstatnou část, jsem v tom nejlepším úseku, kdy to je do kopce a pak ještě do kopce.
Je to ten úsek, kdy se mysl vyprázdní a ve světě existuje jen těch pár metrů přede mnou, cílené zklidňování dechu a tepu, periferní vidění ztrácí svoji perifernost a není nic, jen já, pravidelný rytmus a Cesta.
A pak příjde ta pěst mezi oči. Ze vzdálené reality se vynoří agresor a z kolemjedoucího auta někdo vychrstne pořádnou porci vody.
Trefí se přesně, přímo do obličeje.
Je to tak rychlé, že si člověk ani neuvědomí, že by měl sprostě zaklít a pohrozit rukou v pěst na odjíždějící auto.
Sedící mnich v pozici lotosového květu se zřítí na záda, klidný dech je v čudu, pokojný tep v nenávratnu.
Zbylo je pokoření, ponížení.
Anonymní osádka auta zmizela za zatáčkou, realita ji pohltila a přestala existovat, ale to vytržení z běžeckého transu je podivně bolavé.
Přemýšlím, co koho vede k "vtipnému" útoku na sportovce, zda by to v tu chvíli schytal i obyčejný chodec, nebo prostě jen zamindrákovaný tupý mozek nesnese narušení svého prázdného života?
Než doběhnu domů, najdu zpět své tempo a klidný tep ... ale mozek se již nezklidní.
Myslí na to, že po hodině běhu by člověk už asi těžko utekl před partou blbečků, kteří by si chtěli bouchnout do cizího obličeje a je mi z toho smutno ...
Ráno moudřejší večera ... pohled na lednici (kam jsem si pověsil pohled, který mi v týdnu přišel), mi odpověděl na moji otázku: "Proč?"
Protože:
Když vládkyně domácího krbu spatřila, jak se ráno navlíkám do přiléhavého trikotu, spustila svoji oblíbenou písničku o tom, kterak s nimi nechci o sobotním dni být a raději utíkám z domova.
I syn si přisadil, že venku je mokro a že si zase zlomím ruku.
Slibuji, že si budu dávat pozor, ale nevěří mi.
Dobrá, uděláme kompromis ... tak já půjdu jenom na rychlý městský běh, jo?
Nepoběžím šmírovat veverky do lesa a honit srnky po poli, za chvilku jsem doma ...
Potřebuji se po uspěchaném týdnu provětrat, tak mi bude stačit i městský beton a asfalt.
Všichni uspokojeni, pusa na rozloučenou a propustka udělena.
Něco vám povím. MILUJI SVOJE MĚSTO!
Brzy mi totiž došlo, že já přeci nemusím oželet zeleň stromů a ušlapané stezky.
Vždyť já žiju ve městě na Vysočině!
Máme tu běžecké trasy pro každého. Pokud chcete běhat po rovince, není problém.
Najdete zde spoustu rovinek napříč městem a máme tu pěkný areál s běžeckým oválem, kde si rovinky můžete užít do zamotání hlavy.
Ale pokud máte chuť na něco náročnějšího, kde unavíte své tělo a z mysli vypudíte stres, není nic jednoduššího, než vydat se objevovat zákoutí města.
Když chcete, najdete zde pravý nefalšovaný městský trail a ještě si prohlédnete památky UNESCO.
Zvu vás na prohlídku svého města ... a pokud byste po téhle virtuální prohlídce měli chuť si mé město proběhnout skutečně i s výkladem typu "A tady v tom mostě jsem oslavil svoje 16té narozeniny a do téhle hospody jsem chodil místo školy", tak stačí říct ;-)
Máme tu bývalý klášter s Bazilikou.
Tenhle kraj byl samý les, pak přišli opati v kapucích, vykáceli planinku, postavili kostelík a už to jelo.
Založili město, otevřeli hospody a nalákali túristy ...
Nejlepší na téhle památce je stejně Benediktinská bylinková zahrádka.
Každá rostlinka zde má svoji popisku a já konečně vím, jak se která bylinka vlastně jmenuje.
K zámku patří park, kde začíná můj dnešní trail vyšlapanými stezkami.
Když jsem byl základní školou povinný, ukazoval se v tomto parčíku dívkám a ženám nahatý chlapík.
Údajně jeho nádobíčko nestálo za to, aby jej kde komu ukazoval, ale nemůžu soudit, nikdá jsme se nepotkali.
Cesta vede nad řekou, kosáci tam pořádali ptačí festival a na kořenech a mokrých kamenech to trochu klouzalo. Běžně se tam u řeky schovávají rybáři před svými manželkami, dnes si tam jen jeden můj kamarád vychutnával lahváče s výhledem na klidný proud vody ("Ahoj Davídku!").
U Říčních lázních přeběhnu řeku po lávce a hurá do dlouhého a prudkého kopce k železničnímu přejezdu.
Za železničním přejezdem vykukuje Větrný mlýn, kde na naší oblíbené Pohádkové cestě bydlí čerti.
Odtud přímo k železničnímu mostu, který je proslavený tím, že z něj občas někdo hupsne dolů.
Pod mostem se rozprostírá nádherné Libušino údolí, kde má běžec možnost volby.
Buď je bačkora a seběhne dolů, kde pak krouží kolem potůčku tařka po rovině, a nebo má chuť na kopečky a běží nad údolím.
Krásné pěšinky, občas výhled do údolí, seběhy a zase výběhy, jak je libo :-)
Srdce industrialisty se může na konci tohodle lesoparku pokochat továrnou pana Bati, která se v současné době probouzí a stává se z ní multiněco centrem bydlení a zábavy. Dnes se tam chystali na večerní Majáles, tak jsem tam s foťákem neotravoval a pádil pryč.
No a pak zase zpátky po druhé straně údolí, která je ještě lepší než ta první strana.
Šutříky, skalky, skály ... radost pobíhat.
Vyřítil jsem se ze stráně na dno údolí, napojil se na betonovou cestu a potkal běžící mírnou baculku.
V pohodě klusala, s úsměvem od ucha k uchu, vlající vlasy a slabou vůni deodorantu za sebou.
Já proti ní uřícený, smradlavý, rudý až na patě, celý mokrý a od bahna.
Divně se na mě koukala, beztak přemýšlela, kde jsem k tomu přišel na takovéhle pohodové cestě.
Trochu mi to připomnělo reklamu na VW Tiguan, kterak si Seal užívá rychlou jízdu ve stokách města a jeho paní se pak diví, proč je to auto celé od bláta, když je ve městě tak pěkně :-)
Raději jsem zase zamířil do terénu, kde rekreační běžci neběhají ...
Pak se jen pozdravit s "Malým princem" Svojsíkem, proběhnout udržovaným parkem nad kinem (ta kratičce posekaná tráva úplně láká na to, udělat si na ní piknik) a kolem centra zase na svojí stranu města.
Už se mi to krátí, málem že cítím vůni oběda, který na mě doma určitě čeká.
Ale abych si oběd zasloužil, musím si ještě vyběhnout na Masarykovu vyhlídku a Hrádek, kam jsme se jako kluci chodili kochat s cigárkem u pusy a láhví vína v ruce.
Kdo by to v té době do mě řekl, že já, takový chcípák a puberťák na zabití, bude za pár let s radostí vybíhat ty hnusný schody.
Na vrcholku si milá mladá rodinka rozbalila základní tábor a popíjela horké kafe z hezky malovaných hrníčků.
Zastesklo se mi po domově a přidal do kroku.
Seběh z vyhlídky a tradá zase do mírného kopečku podél Židovského hřbitova.
Lidé už se pletou pod nohy a jejich čtyřnohé bestie vrčí jak vzteklé.
Vybíhám poslední sadu schodů a umírám ... došla energie a domů se skoro plazím.
Příjemný dopolední sobotní běh.
Na polích se honěj bažanti, v lese kradou dřevo zloději a doma čeká milující rodina.
Na oblíbených ponožkách se mi vyklubala díra
Život je krásně jednoduchý a jednoduše krásný ...
