Kdo chce za mnou ...

Do kaluží skáčou žáby a dravci na polích vyhlíži myši.

Slimáci ohryzávaj červený klobouky mochomůrek

a pánBůh agituje v lesích ...

Půlmaraton Moravským krasem vol.2 - Moje holka uběhla půlmaraton!

Je to přesně rok, co jsem běžel svůj první (a poslední) půlmaraton.
V Blansku, Půlmaraton Moravským krasem (více o něm zde).
Tak moc se mi tam líbilo, že jsem se rozhodnul si z něj udělal svůj pravidelný běžecký svátek, společenskou událost. Místo, kam se budu chtít vždy vracet a případně porovnávat fyzičku z minula.
Letos jsem se ale na žádné porovnávání nechystal, letos jsme to s mojí ženou Lucchou pojali jako společnou akci, jako její půlmaratonskou premiéru.
Luccha je člověk, který mě k běhu přivedl (jemným popichováním do mého rostoucího pupíku) a sama si ráda sem tam k večeru zaběhne.
A prý, když to uběhnu já, tak ona taky.
Připravovala se na to zodpovědně a s pečlivostí sobě vlastní.
A to tak, že měsíc před startem si zaběhla asi dvakrát kolem baráku a hodila svoje krásné nožky na stůl :-)

(po doběhu)

Domluvili jsem se, že poběžíme spolu, že ji nebudu utíkat a že ji budu poslouchat. Na slovo.
Prostě si ze mně udělala běžeckého pejska na vodítku, kterého se rozhodla vyvenčit.
A já to pro ni dělám rád, nemusím se nikam hnát a překonávat svůj čas z minula :-)
Lucie si nahlas myslí na 2:15 (ve skrytu duše však určitě plánuje překonat můj loňský čas) a já, když si vzpomenu na její intenzivní přípravu, ji pomalu připravuji na 2:30 až na nesplnění časového limitu.

V Blansku máme rodinné zázemí, nemusíme tedy hledat šatny, toytoyku taky okupovat nemusíme, jen si zajdeme do restaurace na oběd, doma se převlečeme a s dovezenou podporou syna a rodičů se zařazujeme na konec zástupu naspeedovaných spoluběžců.
Potkáváme setřenku, která také běží svůj první (moc gratuluji k závěrečnému času 2.02!) a tváříme se, že se nás to netýká, že jdeme na výlet k jeskyním.

START! Úsměvy od ucha k uchu, máváme naší podpoře, pak ještě jednou a hurá z města.
Moje milá je zvláštní běžec, člověk si nemůže být jistý, co během chvíle udělá.
Plán je domluvený tak, že do otočky lehce a pak (z mírného kopečka, pokud bude dost sil) cestou zpět zrychlíme.
Ale Luccha je Luccha, mění názory za pochodu.
Vést se nenechá, vždy si musí najít svojí cestu, svůj názor.
Když se chvílemi neudržím a podvědomě se deru před ní, sepsuje mě jako neposlušného ratlíka a zažene zase na své místo a moje místo je vedle ní, tak půlkrok opožděnějc.
Když zlobím hodně, pošle mě na hambu a musím ji dýchat na záda :-)
A to pak čumím, protože je neodhadnutelná a vyrazí jak splašená. A pak zase zpomalí.
A pak zase vyrazí ... a po kilásku zpomalí ... a zase vyrazí.
Mám co dělat ji stíhat, na změny rychlostí po úsekách nejsem zvyklý a rozhazuje mi to moje zenové tempo.
Trochu ji podezírám, že se snaží demotivovat své imaginární soupeře.
Nechá je předběhnout, trochu uniknout a pak je krátkým a rychlím krokem, s úsměvem na rtech, předežene a nechá za sebou. A to jim udělá několikrát po sobě.
Nakonec přicházím na to, že jen reaguje na svůj playlist ve sluchátkách, který je vyjímečný jako ona sama, směs stylů a divných (k sobě nehodících se) nálad.
Dech má pořád klidný, tak ji nechávám se vyblbnout, ona to takhle fakt potřebuje.
Na dvanáctém kilometru už mě přemlouvá na pívo, že prý je to nuda :-)
Po chvíli začíná sykat (jako že ji něco bolí) a zpomaluje na delší úseky než je jedna divná písnička.
Je to tady, říkám si, jojo, ten tvůj trénink se někde musel projevit.
Míjíme otočku a já na ni, že konec srandy, že jsme na závodě a ať přestane blbnout.
Pošle mě s tím někam a začne si zpívat svojí motivační písničku:

"Lucka běží z kopečka,
cesta není hřiště.
Jestli nemáš kolečka,
nehraj si tam příště.
Tam kde Lucka vyletí,
není cesta pro děti ..."

Jako neposlušný psík jdu před ní s pocitem, že já jsem tu přeci ten, kdo už to jednou uběhl, a tak jí zkušeně povedu.
Drží se, ale bolest ji zpomaluje.
Na nějakém šestnáctém kilometru se přiznává, že běžet v rukavicích byl idiotský nápad.
Lovím v paměti takové ty motivační kecy jako že "Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba", nebo "Někdy prostě musíš", ale je po nich spíš sprostá než namotivovaná, tak toho raději nechám.
Poslední občerstvovačka a jsme zpět ve městě.
Občas sykne ale běží, nezastavuje, chvílemi i zrychluje.
Jeden kilometr, půl.
Míjíme milou paní a povzbuzujeme ji, už je to jen kousek.
Hezky se usmívá, užívá si to.
Pár metrů, cílová rovinka.
Paní houkne na Lucchu ať sebou mrskne a holky jak odpočatí sprinteři vyrazí na svůj společný finiš.
Nemám sílu jim stačit a zůstávám za nimi.
Má to za sebou, svůj první půlmaraton.

Zanedlouho sedíme na schodech a ona si sundá pětiprsťáky.
Ten hnus, co má místou nohou, je jeden puchejř vedle druhého, záverečný finiš jich pár strhlo až do masa.
"Jak dlouho s tím jako běžíš?"
"Dlouho ..."

2:18 ... je skvělá!
Já mít takový puchejře, tak jdu dávno na pívo a pláču si do dlaní a ona už plánuje, jak to příště půjde lépe v normálních botech ;-)
Příště budu mít co dělat, aby mi neutekla ...

Velká cena Třebíče

Včera v podvečer mě vytáhnul můj pětiletý syn na okruh.
Chtěl si se mnou zazávodit.
Je moc hezké sledovat tu jeho nezdolnou vůli pořád a pořád se snažit pokořit svého tátu.
Na plný plyn stovku, trošičku se vydýchat a "pojď tatínku, ještě jednou prosím".
Závidím mu jeho energii.
Dal jsem si stovku sám na plný plyn a rozhodně se mi to během chvilky nechtělo opakovat znovu :-)

Dnes se u nás na okruhu pořádal 31. ročník Velké ceny Třebíče.
Udělali jsme si z toho rodinné odpoledne a šli fandit na závěrečných 10 km.
Docela malá účast běžců, ale výkony, u kterých se člověk jako já kloní respektem.
Je legrační si uvědomit, že po doběhu posledního borce bych tam já ještě 12 minut kroužil a všechny tam zdržoval od zaslouženého odpočinku :-)
Jedniná zůčastnívšíse žena skončila první v kategorii žen a nechala za sebou většinu chlapů!
Pěkné ...

foto: přiženěný táta ;-)

Ptačí národ

Dnes jsem běžel za ptačím národem.
Ne, že bych o tom hned od začátku věděl, ale během chvíle jsem si toho všimnul.
Byli všude.
Seděli na větvích, poskakovali po pěšině, hrabali se v prachu, lezli pod keřem.
Na obzoru létali dva čápi a kroužili nad řekou, kolem svého komína.

Občas jsem minul nějakou tu louži a kolem nich byly ptačí stopy.
V jedné louži byl dokonce i kosák.
Rochnil se v kalné vodě, nejdříve ponořil hlavičku a pak prudkých trhnutím si vodu přelil přes záda na roztažená křídla. Labužnicky se otřepal.
Potkal jsem jednoho, kterého jsem nikdá neviděl.
Jako že na vlastní oči jsem ho nikdá neviděl.
V knížce jsem ho asi už zahlédnul.
Vyfotit se nenechal, ale prohlížel si mě taky se zájmem.
Možná i on mě viděl v nějaké knížce.

Ještě nemám na ULTRA

Někdy to na člověka prostě příjde a je mu houby platné varování rozhlasového mužíka. Prý je tam venku vedro a normální, zdravě uvažující, člověk by měl sedět doma u oroseného půlitru a každopádně by se měl vyhýbat náročným fyzickým aktivitám.
Veliké riziko infarktů ... říkají tam v tom rozhlasovém éteru.
Aha!
Jak říkám ... někdy to na člověka prostě příjde a když to příjde na běžce, tak ten prostě musí běžet.
Ať je vedro nebo mráz, tam venku čeká jeho Cesta a láká jeho neposedné srdce.

Hlavu netíží osud lidstva, jen běžná radost z krásného dne povzbuzuje do kroku.
Zdravě uvažující část mne samotného mě ještě donutí připnou na sebe běžeckou vestu a do kapsiček nastrkat lahvičky s vodou.
Poběžím sice ve stínu stromů a v půlce plánované trasy mě čeká občerstvení v podobě zatopeného lomu, ale když ten pán v tom rádiu tak hezky varoval ... mějme trochu rozumu, no ne?

V lese je krásně, však to znáte ... jenže každému lesu jednou dojde dech a nechá prostor jiným přírodním úkazům. Cestička mezi poli je také krásný přírodní úkaz.
Obzvláště ta prašná, lemována vzrostlým křovím. Před sluncem sice moc stínů nevytvoří, ale má jiné přednosti.
Miluji ty zákruty polních cestiček, kdy vidíte jen pár metrů před sebe a těšíte se na to, co vám zátočina chystá za výhled.
A ono nic ... jen další zátočina v opačném směru a o pár metrů výš. Možná tedy ta další.

Vysočina je nádherný kraj.
Jasně, že mě lákají vrcholky skalnatých hor (na kterých se drží celoročně čepice sněhu), ale Vysočina s těmi svými kopečky, rozparcelovanými poli a lesy, ta mi také umí do duše vložit klid a mír.
Stačí mi málo ke štěstí.

Pot stéká čůrky přes oči a jemně do nich štípe, první láhev vyschla. Osvěžení v lomu přede mnou.
Na poslední chvíli si vzpomenu na všechna ta dávná varování, kterak se jako uřícená děcka nemáme rychle vrhat do ledové vody.
Pamětliv této rady, vrhám se do vody pomalu.
Stihl jsem si před tím vyzout boty.
Osvěžení z vody je opravdu osvěžující, teplota rozpáleného těla klesá na snesitelnou hodnotu a mně je fajn. Sedím na posekané trávě u břehu a čumím do blba.
Z meditativního klidu mě vytrhne zlověstný dech za zády.
Přepadl mě opuštěný vlk ...

... který mi olízal celý obličej.
Trochu jsme si zablbli ... nejde odolat vyceněným zubům a upřenému pohledu ... a já se vydal zpět k domovu.
Paní ve vesnici, stříhající růže u plotu, jsem pochválil chaloupku a poprosil o doušek živé vody. S úsměvem a pochopením mi doplnila zásoby a popřála šťastnou cestu.
Mokré oblečení mi vydrželo dodávat svěžest zhruba dva kilometry.
Pak pražící slunce odvedlo svůj díl práce a zase mi jej usušilo.
Lesní studánka po cestě se zjevila jako vítané překvapení, ale pak už to se mnou šlo z kopce.
Ikdyž to bylo vlastně pořád do kopce.

Pot odplavil sílu z těla a tempo se zpomalilo.
Vedro bylo vyloženě vlezlé a slunce už mi nedobíjelo baterky.
Cítil jsem se jím přebitý.
Jen jsem se šoural a mechanicky dával jednu nohu před druhou.
... a domů tak daleko.
Přišly ty neodbytné myšlenky, které vám dávají nepříjemné otázky.
"Proč to celé vlastně děláš?"
"Kam a za čím se ženeš?"
Když přecházím do chůze, začne se mi podvědomí vysmívat: "Tak ty by jsi chtěl běhat dlouhé vzdálenosti? Ty chceš běhat hodiny a hodiny po horách? Chlapečku, na Ultra prostě nemáš!"

"Nemáš na ultra, nemáš na ultra, nemáš na ultra ..."
Zní to jako nějaká mantra, předříkávám si to neslyšně do kroku a nečekaně zase běžím.
Slunce spaluje a láhve na vodu zejou prázdnotou.
Polykám kapky potu tekoucí mi z vousů a myslím na orosené pivo.
Svoji mantru si stále dokola opakuju.

Dorazil jsem zpět do města, ale už vážně nemůžu.
O vodu není koho poprosit a peníze na pívo jsem si nevzal.
Mantra nefunguje a já přecházím do kroku. Poníženě to budu muset domů dojít ... na posledním úseku před domovem potkávám naší maratonskou legendu. Obě kolena má v háji, na krku osumdesát (nebo kolik) let a šine si to svým pomalým během bez trička po ulici.
Stydím se a musím se rozběhnout ... jen mu zmizím za rohem, končím.
Nemám na ultra ...

Příjdu domů a žena se ptá, jaké to bylo.
"Bylo to super!" ... tak asi proto to dělám, ty neodbytná myšlenko!

Noci běh ...

Kdysi dávno, v jiném životě, jsem byl noční dítě.
Ven jsem vycházel dost často po setmění a hleděl ke hvězdám.
Stál na hranici města a příslibu venkovního světa, kde žijí lesní a polní bytosti..
Viděl jsem jejich oči ve tmě a kynul jsem jim na pozdrav zapálenou cigaretou.
O příběhu běhu a jeho životním stylu jsem neměl ani potuchy ... jak říkám, bylo to v jiném životě.
Do tmy lesů jsem se vydával jen zřídka ... byl jsem městské noční dítě.
Dítě se strachem z pravé noci ... z takové, kde tmu nezahání pouliční osvětlení ... z takové, kdy zvuky v dáli budí respekt a otevírají nekonečné možnosti temných tvarů a životů.
Prostě strašpytel ...

Bojím se i dnes, zkušenější a starší.
Ten iracionální strach z lesních bytostí je stále se mnou, někde tam hluboko v podvědomí.
Mimoměstské noční běhy nezahrnuji do svého běžného života moc často.
Párkrát do roka ... něco jako rituál dospělosti.
Překonávání sebe sama.
A když už na noční běh dojde, raději vyberu cestu otevřenou krajinou, jen tak ... pro jistotu.
Nedávno mě sled událostí nahnal do lesa ve chvíli, kdy večer předává vládu noci.
Denní tvorové ztichnou a ti noční hlasitě zívou probuzením.
Tmavé síny vystrkávají své dlouhé prsty zpoza keřů a sápou se na moje nohy běžící po prašné cestě.
Stromy se sklánějí nad hlavou a začínají tvořit temný tunel.
Jen sem tam prosvitne nesmělý měsíc skrytý za mraky a dává malou naději na mihotavé světlo.
Malé dítě v duši se probudí a začíná cítit ježící se chloupky v zátylku.
Vnímám toho nočního lesního tvora, který běží se mnou.
Nehlučný a plíživý, rychlý a ukrytý mezi stromy.
Běží po mém boku, odraz jeho očí občas zahlédnu těsně u zemi, na hranici lesa a pěšiny.
Srdce už dávno neposlouchá dech a i ten se plaší a přechází ve vyděšený sýpot.
Zrychluji a pádím s touhou mít to už za sebou, ale ten les se zdá být nekonečný.
Vejít mezi stromy by byl nerozum, bludné kořeny se jen těší na můj skok, který by byl ten poslední.
Fantazie pouští na svět všechny ty představy o nočním životě lesa, kdy zvířata spí a jehličí ožívá kroky jiného světa ... doprčic, já chci domů!

Až pak ... konečně ... stromy se rozestupují, pěšina se rozšiřuje a ten běžící stín zpomaluje.
Něco se zachechtalo neslyšným smíchem ... zní jakoby na rozloučenou.
Kraj se otevírá, běžím co to dá a raději se ani neotáčím, protože cítím všechny ty spalující pohledy v zádech.
Zpěv žab mě vítá v nočním kraji, kde měsíc už hlídá každý krok a ukazuje cestu.
Svobodněji se mi dýchá a i srdce zjišťuje, že nebije naposledy.
Nohy těžknou únavou a mozek utnul představivost.
Domů, do bezpečí teplé postele, to mám ještě pár kilometrů, ale les už žádný nepotkám.
Jen občas minu opuštěný strom, se smutně svěšenými větvemi.
Raději se dívám upřeně na cestu, pár metrů před sebe ...

Vlastně miluji noční běhy ... jen se při nich trochu bojím ;-)

Z komára velblouda ...

Poslední dobou jsou moje běhy pouze městské a mírně "niczapsáníhodné", ikdyž to jejich přínos pro rozvoj duševního klidu a spokojenosti nikterak nesnižuje.
Táhne mě to do lesů, ne že ne, ale vždyť víte jak poslední dobou bylo venku, času také nebylo nazbyt a tak jsem si svojí porci závisloti ukojil rychlými běhy po chodnících nočního města, hned po přečtení pohádky usínajícímu synovi.
Fotit nebylo co a zapisovat také ne ... je to tu samé z kopce do kopce, po rovince, z kopce a do kopce a pak ještě do kopce s konečným mírným doklusem po rovince.
Časy neměřím, vzdálenost neměřím ... tyto fyzikální veličiny pro mě přestaly mít jakýkoliv význam.
Již delší čas spíš pracuji na potlačení ega (které s někým soutěží) a vykřesávám z těla "mnicha sedícího v pozici lotosového květu" a během nacházím stále větší klid a odpočinek.
Až včera večer se zase reálný svět přihlásil o své slovo a uštědřil mi ránu mezi oči.

Běžím si svojí oblíbenou městskou trasou a už mám za sebou její podstatnou část, jsem v tom nejlepším úseku, kdy to je do kopce a pak ještě do kopce.
Je to ten úsek, kdy se mysl vyprázdní a ve světě existuje jen těch pár metrů přede mnou, cílené zklidňování dechu a tepu, periferní vidění ztrácí svoji perifernost a není nic, jen já, pravidelný rytmus a Cesta.
A pak příjde ta pěst mezi oči. Ze vzdálené reality se vynoří agresor a z kolemjedoucího auta někdo vychrstne pořádnou porci vody.
Trefí se přesně, přímo do obličeje.

(ilustrace: Runner's World www.runnersworld.com)

Je to tak rychlé, že si člověk ani neuvědomí, že by měl sprostě zaklít a pohrozit rukou v pěst na odjíždějící auto.
Sedící mnich v pozici lotosového květu se zřítí na záda, klidný dech je v čudu, pokojný tep v nenávratnu.
Zbylo je pokoření, ponížení.
Anonymní osádka auta zmizela za zatáčkou, realita ji pohltila a přestala existovat, ale to vytržení z běžeckého transu je podivně bolavé.
Přemýšlím, co koho vede k "vtipnému" útoku na sportovce, zda by to v tu chvíli schytal i obyčejný chodec, nebo prostě jen zamindrákovaný tupý mozek nesnese narušení svého prázdného života?
Než doběhnu domů, najdu zpět své tempo a klidný tep ... ale mozek se již nezklidní.
Myslí na to, že po hodině běhu by člověk už asi těžko utekl před partou blbečků, kteří by si chtěli bouchnout do cizího obličeje a je mi z toho smutno ...

Ráno moudřejší večera ... pohled na lednici (kam jsem si pověsil pohled, který mi v týdnu přišel), mi odpověděl na moji otázku: "Proč?"
Protože: