Porouchanej

Mohlo by se zdát, že všechny moje výběhy jsou jen úžasné zážitky plné meditačního klidu a pokojných myšlenek.
Spojení s přírodou a takové ty moje obvyklé řeči.
... Tuto noc jsem měl všeho plnou hlavu, napěchovanou emocemi, s přeplněnými myšlenkovými šuplíky, které bylo potřeba vysypat, poskláda a znovu uložit.
Na tuto úklidovou činnost používám náš nedaleký ovál, kde lítám kolem dokola, nevnímám prostředí, nemyslím na běh, jen uklízím a třídím.
Stadion byl zahalený v mlze, kterou by i v Anglii mohli závidět.
Jediná lampa, která osvětluje dráhu (a kterou nám správce laskavě nechává svítit celou noc), působila jako maják sloužící k tomu, aby běžec neztratil směr.
Velký měsíc na obloze se snažil, ale jeho snaha způsobila jen to, že dělal ponurou atmosferu z hororových filmů.
A ta mlha se ještě promíchala s mraky, které vyrábí nedaleký komín městské výtopny.
To asi proto, aby vše okolo mělo tu správnou hustotu a chuť dusivého doteku astmatického dechu.
Nějaký ptáček v křoví vydával zvuk jako žena vražděná v ústraní.
Moje kradmé pohledy za záda vždy spatřili běžícího vraha, který se ve zlomku vteřiny proměnil v praporek vymezující fotbalové hřiště.
No řekněte, vysypávali byste si v takovém prostředí šuflík s myšlenkami?

I můj běžecký styl byl v čudu, se staženým zadkem neběhám moc efektivně.
Po pár kolečkách mě něčí ledový šíp zasáhl do lopatky a bodavá křeč mi znehybňovala ruku.
Bylo to všechno na levačku a ne jen proto, že to bylo levé rameno.
"To rozběháš, to rozběháš, to rozběháš ... cotobylo?"

Uprostřed dráhy, na hranici mlhy a toho mého majáku, seděl kopeček stínu.
Krčil se, připravený ke skoku.
Dvě světélka vedle sebe zlobně metala odlesky záře.
Mourovatá kočka si nárokovala právo na svojí dráhu.
Způsobně jsem ji pozdravil a minul ji jen proto, abych si celé kolo představoval, kterak se mi do zad zaboří ostré drápy a do krku zakousnou drobné tesáky ...

Stočil jsem to poraženecky domů.
Pokořený a ponížený vlastním strachem a neschopností upustit páru.
Doma naplnil vanu plnou horké vody a s knihou do ní vlezl.
Po více než hodině jsem si celý rozmáčený a varhánkovatý uvědomil, že jsem si ty myšlenky vypral ...

Na Macochu

Letošní podzim je úžasný ... podzimní dovolená je barevnější, než ta letní a po cestě je spousta stromů, které nabízejí občerstvení v podobě sladkého jablka.
Chvíli slunce, chvíli mlha, to aby se zrak nenudil.

V kopci na Macochu mě vyplivl les na asfaltku. Překvapil jsem tam mladý pár, kterak si to špacírují na vrchol. Ona sedí na vozíku a on ji tlačí vzhůru.
Mile jsme se na sebe usmáli a já se cítil špatně z toho, kterak si tu skotačím, když ona nemůže.
Potkali jsme se ještě jednou.
Oni na horní vyhlídce, já na té spodní.
"Uuuuuuuúúúú", neslo se propastí.
Mávala na mě shůry ... bral jsem to tak, že se na mé uběhané nohy nezlobí ... ulevilo se mi.

Stromy

Odjakživa mám rád stromy.
Jejich větve nad hlavou a silné kmeny.
Na jeden strom z našeho kraje jsem myslel podvědomě už docela dlouho, pořád jsem se k němu chystal, jen jsem nevěděl, kdeže ho vlastně mám najít. Už jsem si to nepamatoval.
Poprvé a naposled jsem u něj byl s Pionýrským oddílem.
Byl jsem prcek a on Velikán.
Náhodu jsem se dnes zaběhl a našel jsem ho.
Pořád jsem prcek a on Velikán ... když se klubal ze semínka, zhruba v té době přiložili na hranici Jana Husa sirku.
Od té doby rostl a mohutnil.
Dnes jsem pod ním stál já a věřím, že poroste dál.
Stromy jsou prostě úžasné ...

Chlad ranní mlhy

Mám moc rád ranní mlhy.

Krajina v ní vypadá jako ze snů.

Pro tahle rána člověk běhá.

Když vběhne do mlhového oparu, teplota rázem klesne a na rukou vyskočí husí kůže.

Z neviditelné pavoučí sítě se stává viditelné umělecké dílo.

Myšlenkový přetlak

V hlavě se nashromáždil týdenní myšlenkový přetlak a žádal si upuštění ... ohlásilo se i ego a zvědavost, jakpak na tom asi jsem s časem na deseti kilometrech.
Zamířil jsem na ovál, kde mi pod nohy svítil dorůstající měsíc.
Jedna, dva, tři ... kroužím po červené dráze, honím se za svým stínem ... dvacet čtyři, dvacet pět.
Myšlenkový přetlak se ustálil na snesitelném údaji a v duši zavládla spokojenost.

Poslouchat cizí rozjímání

Zuzka (o blog vedle) včera rozjímala, jak překonat lenost a vyběhnout ven.
Zmínila se o tom, kterak pročítá jiné blogy doufajíce, že jí někdo namotivuje ... sedím ponořený v křesle, na klíně spící hřející kočku a tablet zářící do nočního pokoje.
Na sobě spací kalhoty. Na parapet okna sem tam dopadne kapka přestávajícího deště.
Prší už druhý den ... už druhý den jsem prohrál s pohodlností a neochotou smočit si boty.
Narazím na Zuzčin bod číslo 5, kde si vybavuje pocit od minule, kdy nevyběhla a pak měla chuť vyrazit o půlnoci ... hodiny v rohu tabletu mi sdělují, že je teprve deset, do půlnoci ještě daleko.
Netrpělivě se zachvěju.
Bod 10. "Sakra, už neprší" ... nojo, sakra, ono fakt už neprší.
Vstanu, nadzvednu lamely žaluzií od sebe a šmíruji noční město.
Podzimě vybarvené lístky na bříze před domem se třepotají v mírném vánku a v kalužině na chodníku se prohlíží rozsvícená lampa.
Zívnu, povzdechnu si ... během chvilky stojím venku pod tou lampou a smáčím boty v kalužině.

Zapnu si klidnou muziku a vyrážím do setmělého města.
Občas ze stromů ukápnou slzy deště, ale vzduch je krásně voňavý a čistý. Moc dobře se dýchá.
Ulice jsou prázdné, běžní noční chodci prohráli boj s podešťovou leností a buď zůstali doma u zářící bedny, nebo zapadnuli do začouzené krčmy.
Potkal jsem dva smutné deštníky ... jeden stál pootevřený opřen o cihlovou zeď a druhý se houpal o kus dál zavěšený na větvi stromu. Zlomeným výstužným drátem ukazoval kamsi do tmy.
Vypadaly jako rozhádaná dvojice milenců.

Passenger v uších zpívá:
"Světlo potřebuješ jen, když svítí málo
  Slunce ti chybí, jen když začne sněžit
  Poznáš, že jí miluješ, až když jí necháš odejít"

Udělal jsem městem svůj oblíbený okruh a vrátil se k domu z druhé strany. Okna v panelácích spala, jen jedno v horním patře si četlo knihu při slabém svitu.
Stál jsem opět pod tou lampou v kalužině a snažil se zataženou žaluzií prokouknout do našeho bytu.
Všichni už spali a já se tak rád vracel ... zanedlouho jsem se k nim připojil a kočka se znovu uvelebila v mém klíně.

Zuzko, moc děkuji, že jsi mě nevědomky (takhle na dálku) přemluvila ;-)

Spoteee

Sedí se sklopenou hlavou na sedadle rychlovlaku a nevnímá tu úděsnou rychlost, která ji přepravuje z jednoho místa na druhé.
Není co vnímat.
Stroj se nezachvěje, neškubne sebou, jen neslyšně letí těsným podzemním potrubím.
Neexistující okna nedokáží prozradit tu rozmazanou šmouhu ponuré reality.
Venku, na povrchu, se už celá desetiletí neděje vůbec nic. Nebo spíš by se mělo říci, že venku se už celá desetiletí neděje vůbec nic hezkého.
Nikoho neláká dívat se na šedé zamračené nebe, které by stejně nebylo vidět přes oblaky těžkého a smrtícího prachu.
Země již dávno ztratila svoji krásu a dech beroucí okouzlení. Zůstala jen věčná mračna radioaktivního popela, přemísťující se z jednoho vzdáleného prázdného místa na druhé. Ani trosky minulosti nezůstaly.
Lidstvo na povrch Země nevstoupilo již pěknou řádku let. Není proč a není kam.
Jak krtci žijí v podzemí, hloubí další a další kilometry podzemních měst, nové generace zapomínají na minulost a krásu Přírody ... již dávno ji zahubili.
Vystoupila z vlaku a rychlovýtahem se dostala domů, do svého malého bytu, jehož součástí je jen malá koupelna, výklopná postel a stůl s nedopitou kávou.
Den co den, každé brzké ráno, z tohoto místa odchází a pozdě večer se zase vrací.
Stropní světla se snaží nahradit sluneční svit, který nikdy nepoznala, ale stejně je její pokožka bílá.
Stejně tak, jako kůže každého přeživšího člověka pod Zemí.
Pomalu sundá těžké pracovní boty, převleče se do svého pohodlného domácího oděvu a zpoza postele vytáhne lehké barevné běžecké boty.
Smutná popelavá tvář se rozjasní nadějným očekáváním.
Nazuje si levou botu, potom pravou ... s tkaničkami jakoby si pohrává a udělá pojistný druhý uzel.
Vyskočí a pomalu poskakuje uprostřed místnosti, protahuje si nohy, kroutí hlavou a prokřupuje si zatuhlou krční páteř.
Dívá se na prázdné stěny kolem sebe. Na tu neutěšitelnou samotu.
"Spoteee!", vydá jasný povel místnosti.
Místnost ožije.

Prázdné zešedlé stěny se rozsvítí tlumeným světlem, v rohu pod stropem se na chvíli objeví heslo: "... s námi se dostanet tam, kam se běžně nepodíváte."
Drobné zaváhání a stěny se najednou změní, zmizí.
Nabíhající program do nich promítne vzdálenou minulost.
Kolem její postavy vyroste hustý les, před ní se objeví vyšlapaná pěšinka, přerušovaná vyčnívajícími kořeny a do hladka ušlapanými kameny.
Stropní ventilátory vženou do místnosti jemnou vůni jehličí a dřeva, neviditelné reproduktory ozvučí les tichými rozhovory tušeného ptačího národa.
Z hluboka se nadechne a pomalu se dává do chůze.
Z boku se o ni mírně opře svěží vánek.
Část podlahy se dá do pohybu a neslyšně se podvoluje jejím krokům.
Začíná se usmívat, srdce se chvěje radostí a nutí nohy do běhu.
Podléhá tomu kouzlu a rozběhne se.
Místnost s ní.
Statné stromy zůstávají za ní a zjevují se další a další.
Pěšina se klikatí a najednou vede kolem zurčícího potoka. Uslyší neexistujícího komára u uší.
Přidává rychlost a mírně se předklání.
To proto, aby vyběhla mírný kopeček, který se objevil před ní.
Podlaha se přizpůsobuje dění na stěnách a začne se naklánět.
Dech těžkne a srdce bije rychleji.
Pot se vsakuje do suchého oblečení a tvoří tmavé skvrny na hrudi.
Běží a už se nekontrolovatelně směje. Zvedá ruce do výše a propouští si vítr mezi prsty.
Trochu jí to ochladí.
Užívá si lesa, zanedlouho vyběhne mezi pole s vysokou kukuřicí, sleduje mraky na obloze a kryje si oči před sluncem, které ve skutečnosti nikdy nespatřila.
Neviditelný pás spolehlivě reaguje na její změnu rychlosti a naklání se přesně podle filmu promítaného do stěn a podlahy.
Po hodině znovu přechází do chůze, zastavuje se ... v rohu místnosti, tam, kde se na začátku objevilo reklamní heslo, se objeví údaj sdělující uběhnutou vzdálenost, přesný čas, převýšení a spálené kalorie.
Hned po nich další údaje, mezičasy na každém kilometru a aktuální váha.
Vysvleče se do naha, oblečení pohodí na postel a boty kopne pod ní.
"Sprcha", zazní její další povel a najednou se ze stropu spustí jemný kužel deště.
Stojí nahá na polní cestě a prší.
Jen na ni ... malý soukromý dešťový mráček.
Po usušení horkým vánkem se obraz mírně zachvěje, krajina zmizí a stěny se opět rozsvítí tlumeným světlem.
"Děkujeme, že používáte náš fitness program ... byly jsme tu dříve, než Vaše budoucnost. Spoteee.", bliklo ji před očima na rozloučenou a světlo zmizelo.
Zůstaly jen prázdné zešedlé stěny.
Mlčky se oblékla do nočního oblečení, vlezla do rozestlané postele, přikrývku si přitáhla až k bradě a zavřela oči.
Ve vzduchu byla ještě cítit mírná vůně jehličí ...