Trhni si, podzimní depko!

Jako každý rok, když začne ze stromů opadávat listí a kraj zahalovat ranní mlha, padne na mojí hlavu podzimní splín a depka. Vidina zimy, sněhu a mrazu mě nedělá zrovna dvakrát šťastným.
A když na mě padne splín, obšťastňuji tím svojí rodinu.
Povzdychávám u telky, povzdychávám u knihy, povzdychávám u jídla.
Prostě jsem člověk na ranu a nepomáhá ani půlhodinový výběh za barák.
A když jsem na ranu, tak občas mé ženě dojde trpělivost a vyžene mě ven. "A buď tam alespoň půl dne! Kdo má pořád poslouchat to tvé brblání pod vousy!"

Sám jsem už nějaký čas na sobě pozoroval touhu po toulavých botách a tak začal plánovat.
Běžet se mi nechtělo. Když jdu běhat, do hodiny jsem doma a zase povzdychávám. Jít pěšky se mi taky nechtělo, protože to je pro změnu zase na dlouho. Mám doma taky přeci jen nějaké povinnosti ... rozečtenou knihu a tak. Takže zbývá koloběžka!

Sbalil jsem dva rohlíky, vydal se na vlakové nádraží a za drobný peníz se nechal odvést o pár desítek kilometrů dál, za rodné město. Mám zbytek dne na poznávání koutu kraje, kudy jsem nikdy nejel, nikdy nešel, nikdy neběžel. Domů se vrátím tím hezkým sobotním podzimem, který se dnes (jako na objednávku) u nás vyloupl.

Když se člověk rozhodne, že bude mít hezký den, má ve své moci, aby tomu tak skutečně bylo. Je potřeba sledovat ty jemné a drobné kousky a skládat je jako puzzle do podoby obrazu štěstí.
K těm kouskům patří paní za kasou na nádraží, která byla tak nadšená z mé koloběžky, až se za mnou vytvořila fronta. Pokračovalo to mladým průvodčím, který na všechny strany šířil optimismus a dobrou náladu a neváhal se zakecat s dvojicí důchodových babiček, které také vyrazily na výlet. Mám vlak rád, je v něm spousta času na sledování těch běžných a normálních lidskostí ...
Za okny vlaku stoupala mlha a než jsem vystoupil na místě určení, svítilo slunce jako divé.
Ano, když se rozhodnu bojovat s podzimní depresí, i pan Podzim si pro mě nachystá ty pravé kulisy, abych ho pořád jen nepomlouval.

Co vám budu povídat? Jelo se náramně. Snad poprvé jsem jel na koloběžce samotný, jen takovým tím pomalým turistickým vyhlídkovým tempem. Normálně používám koloběžku jako přibližovadlo do práce, kdy cestou vysadím syna ve škole, nebo jako doplněk k běhu. Taky je to výborný společník na akce "Skoč prosím tě do obchodu, došlo mi máslo." Ale abych s ní sám vyrazil na výlet, to ne.
Jsem spokojený, přesně takhle jsem si to představoval.
Do kopce si v klidu tlačím, po rovince se zvolna odrážím, no a z kopce ... z kopce si spokojeně postávám, usmívám se na všechny strany a silnice pod nohy sama odbíhá. Stromy po okrajích cesty jen odpočítávají ušetřené kroky. Ani batoh na zádech nevadí tak, jak vadí na kole.
Pohrávám si s myšlenkou, že na výlety už jedině s koloběžkou. Pořídíme ještě jednu ženě (syn už má), do batohu nacpeme stan, spacáky a další "zádveřní" propriety a jedeme. Feťácké endorfiny štěstí se očividně vyplavují nejen při běhu, ale i při trhání si nohou. Spřádání plánů na další cesty mi vydrží víc než polovinu cesty :-)

Jedu po cyklostesce, která vede po málo používaných silnicích mezi vesnicemi, po lesních cestách, po prašných polňačkách. Řeka, rybníky, srny, ptáci, padající listí, vůně podzimu. Všude liduprázdno, jen pár cyklistů a osamocených procházkářů. Cirkulárky na vesnicích oznamují sobotní odpoledne a štěkající psi mě doprovází podél svých vysokých plotů.
Po pár hodinách podzimní terapie dojíždím do míst, které protínají mé běžecké stezky a unavené tělo se začíná těšit domů. Vyklidněná hlava už nemá potřebu brblat pod vousy a i rodina mě vítá vřeleji.
Nakonec spolu jdem ještě na krátkou vycházku a mé nohy to berou jako záverečné protáhnutí.
"Jasně že se můžeš jít zase někdy sám projet." láskyplně mě pohladí žena po hlavě. Stejně tak, jako se hladí psíci, kteří se zaběhli a po pár hodinách se spokojení a ušpinění vrátí zpět.

Vyběhat si hlavu ...

Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.

Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!

Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...

Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...

Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...

Třebíčský půlmaraton aneb boj se sebou sama

Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.

A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: "Hlavně to doběhni.".
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m  vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!

Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!

Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)

Ve smečce ...

Už to bylo asi potřeba. Přestat být běžeckým poustevníkem. Vlkem samotářem.
Netvářit se, jako jediný běžec v okolí a vyběhnout za město taky s někým jiným, než jen se svými myšlenkami a dalšími schizofreními osobnostmi.
Ikdyž si dovedu sám se sebou dobře pokecat a mám si co říct, přeci jen ... lidi jsou lidi.
No a tak jsem si domluvil běžecké rande s holkou z rodiny a s jejím mužem.
Všichni tři jsme se nahlásili na Třebíčský půlmaraton a tak je načase začít trénovat a otestovat trať. Rosničky slibovali sněhový blizard, ale vycházející Slunce je usvědčilo z věštění z koule.
Kdepak, dnešní den bude krásný.

Výhoda samotářského běhu je ta, že si běhám jak je mi libo. Pomalu, rozhlížím se po okolí, zastavím se u kdejaké myší díry, fotím zajíce a srny, šmíruju dravce na poli.
Prostě se flákám.
Běhání ve smečce je trochu jiné. Obzvlášť, když ji vede ženská s ambicemi závodníka.
To se najednou musím soustředit, abych nedýchal jak uhnaný kanec a snažím se držet společné tempo. Dost brzy mi je jasné, že pokud s touhle holkou na závodu budu chtít držet tempo a nedoběhnout s půlhodinovým spožděním, tak to bude asi bolet.
Ach jo.
A tak si tak běžíme, oba kluci vlajeme za holkou a místo povídání na sebe křičíme, abysme se na tu dálku slyšeli. No tak teda jo, tak já se teda nebudu flákat, doběhnu ji a budu si užívat běhu ve smečce.
Má radost, mrcha ... a přidá do kroku.

Naštěstí to nemá dlouhé trvání a je tu "pauza".
Špláme na rozhlednu, já nastavuji svoji tvář vstříc k nebi a z kosmu se snažím nabrat dostatek energie na cestu zpátky.
Naštěstí už je to z kopce.
Při mluvení už tolik nefuním a mé věty už nejsou jen jednoslovné odpovědi :-)
Vlastně už je to lehký, rychlý a pohodový. To asi to nabití z kosmu.
Už se můžu i usmívat, protože ten křečovitý výraz z obličeje mi zmizel.
Zas je tu město, vrátili jsme se zpět. Asfalt, baráky, lidi. Odpojuju se, oni jsou už doma.
Za rohem uberu rychlost na polovinu a setřu pot z očí.
Na ten krpál, který mám pod barákem, ukážu prostředníček a s klidným svědomím ho výjdu pěšky.
Doma vlezu do horké vany a hodně dlouho z ní nevylejzám.
A zítra ... zítra ze mě zase bude běžecký vlk samotář a budu se zastavovat u kdejaké myší díry, fotit zajíce a srny a šmírovat dravce na poli ... moc díky vy dva. Bylo to fajn ;-)

Bílá, nikdy nekončící čára

Zase sám, po setmění.
Roztátá vrstva sněhu příchodem noci znovu umrzala, nebe zářilo tmou a hvězdy poblikávaly zimním souhvězdím. Vítr se opíral do rozehřívajícího se těla, v jednom úseku běžící tělo brzdil málem až k zastavení, v druhém nutil do rychlého tempa.

Odmetené jen dvě dráhy, roztáté a prošlapané denními běžci. Uprostřed rovná nekončící čárá (oddělující trať), mířící vpřed, rychlá jako běžec sám.

Čepka naražená do očí, šátek zakrývající ústa tuhnul zmraženým dechem. Těžké oddechování, ztěžklý krok, lehká hlava a vznášející se myšlenky.
Byl to jen obyčejný den, jen pár kol a zase zpět mezi lidi. Do světla a tepla.
Takový byl plán.
Prudký nával větru se snažil přehlušit text písně, znějící ve sluchátkách:
"Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej a ven chodím radši sám ... " a ten hlas v hlavě, toužící po pohodlí, našeptávál a lákal domů.

Nohy se zastavily v cíli, uběhnuvší svojí porci kol. Ale ta bílá, nikdy nekončící čára si dál běžela tu svou. Mysl běžela s ní.
A tak se nohy znovu daly do pohybu, snad honící se za snahou dostihnout pádící myšlenky.
Oči se upnuly k té svítící přímce a krok za krokem dopadal o další kus dál. Byla mapou, ta bílá čára. Neomylně vedla vpřed. Uhranula, zhypnotizovala. Odvedla pryč únavu, zahnala touhu po světlu. Po horké vaně. Teplém pokoji.
Byla mlčenlivým společníkem. Nesoudila, nenamítala. Jen tu byla a vedla dál a dál.
Oči ji nespouštěly ze zřetele, stala se jediným přítelem této opuštěné noci.
Dopadající boty ji jen letmo hladily.
Nikdy nekončící bílou čáru ...
Je tam stále.
Pro mě.
Pro Tebe.
Pro nás ...

Tři roky ...

... a stále běžím.

Mít rozhled ...

Chce se mi říct, že jenom běžci jsou takový magoři, aby si z ničeho nic usmysleli, že si vyběhnou na rozhlednu ... v husté mlze.
Každý soudný člověk se podívá z okna, spatří bílou stěnu pár metrů před barákem a rozumně usoudí, že toho z rozhledny asi moc neuvidí a výjde si na procházku třeba do hospody.
Ne však běžec ... běžec si řekne: "To se rozběhá" a běží.
Snad pro existenci trocha zdravého rozumu u mě mluví fakt, že jsem ze začátku nevěděl, kam poběžím. Nebo jsem si tím nebyl zas až tak jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že nechci běžet po těch známých cestách a tak jsem se pustil jiným směrem. Na druhý konec mého města.

Proběhl jsem relativně opuštěnými ulicemi (ti rozumější šli na tu procházku do hospody, ti ještě více rozumější ještě o tomto svátečním dni spali) a stanul před dřevěným ukazatelem. Abyste tomu rozuměli. Máme u nás novou rozhlednu a já tam ještě nebyl. Když jsem chtěl vytáhnout rodinu na výlet, všichni se opupínkovali záhadnými nemocemi, rozbolely je nohy, potřebovali jít nakoupit ... no prostě raději pouklízeli celý byt, než aby se mnou zašli na rozhlednu. Víte jak ... rozhledna je na kopečku a a a no, prostě je na kopečku.
Stojím u ukazatele, sleduji tu mlhu za ním a přemýšlím kudy dál. Zpět k domovu, nebo se trmácet dalších X kilometrů jen proto, abych viděl mlhu z vrchu? Jenže, co když tam nahoře mlha není a já budu stát nad ní a spatřím slunce?!

Nedalo mi to a následoval jsem šipku.
Když už neuvidím nic než bílé cáry, alespoň se mi v tomhle počasí dobře dýchá. Doma mě čekají drobné povinnosti a tak je nechám ještě chvilku čekat.

Po chvilce jsem pochopil svojí rodinu a jejich nechuť k rozhlednám. Je to tak ... rozhledny jsou na kopcích. Sice tahle není na nějak extrémním kopci, ale pořád jen je to výš než odpočinková rovinka.
Trocha bahna, trocha vlhka ... svršky nacucané vodou a v botech louže. Pro tyhle radosti to všechno děláme. Abysme si mohli říct, že jsme se překonali, že jsme vstali z křesla a udělali jsme něco pro sebe. Přeci jen, když lehnu se smrtelnou rýmečkou, budu mít spousty času na čtení ;-)

Pod rozhlednou se honily tři holky na koních.
Vypadaly jako zjevení, když se z té mlhy vyhouply. Hráli si na strážkyně rozhledny a plným tryskem a pokřikem "Zachraňte rozhlednu, braňte ji!" vyrazily se smíchem kolem mě.
Bylo hezké pak v té bílé tmě poslouchat jejich chechot a dusot koňských kopyt. Neslo se to dlouho nad korunami stromů.

Vylezl jsem na vrcholek dřevěného stavení, rozhlédl se okolo a .... uviděl jsem mlhu z prostředku.
A vlastně mi to vůbec nevadilo. Alespoň mám důvod, proč se sem vrátit.
Zpátky už to bylo rychlé a veselé. Bylo to z kopce.
A když jsem dobíhal zpět k městu, doběhl jsem městskou dopravu. Oblečení skrz na skrz mokré, kosa na zádech ... dvacka v kapsičce. Nasedl jsem do ní a jel domů. Přeci jen nemusím přijít domů úplně mrtvý, no ne?