Příroda je můj kostel a běh moje modlitba

Můj dnešní den je ve znamení myšlenky: "Running is my church".
Narazil jsem na ni na mém domovském diskuzním fóru a jak je tam zvykem, strhla se tam vášnivá debata nejprve o správném překladu a pak o významu.
Nezajímají mě tyto babské hašteřivé rozepře a v mozku si je filtruji do spam koše.
Zůstává jen ta myšlenka ...

(obrázek: google)

Jsem sice věřící člověk, ale nevěřím v církevního boha ... neuznávám jakékoliv organizované náboženství.
Každému co jeho jest ... cizí pravidla a nařízení nejsou nic pro mě, mám své svědomí a svoji čest.
Věřím v Matku Přírodu, v její moudrost a nestrannost.
Vidím ji každý den, vidím její moc a chovám k ní úctu a respekt.
Dnešní běh jsem věnoval právě Ji a vrhl se do její náruče.
Minul jsem krajinu spoutanou betonem a asfaltem a užíval si měkké půdy louky.
Krajina, tvář Matky Přírody, je pro mě kostel a běh se stal mojí modlitbou.
Oslavou života a štěstí.
Radost z pohybu, lehkého dechu a volných myšlenek.
Jen já, vítr v korunách stromů a život v křovinách.
Píseň zakaleného potůčku doplněná ptačím sborem.
Tohle je ta pravá víra, možná proto se mi běh dostal tolik pod kůži, znovu mě spojil s Přírodou.
Pořád tu je, ikdyž okupovaná lidskou rasou a její touhou po technické dokonalosti.
Je tu pro nás, za branami našich měst ... neuražená, povznesená nad naší domyšlívostí.
Příjmá moji běžeckou modlitbu a ukazuje mi svoji krásu ...
Pěkná hodinka to byla :-)