Srnčí stezky

Na pár dní se ze mně stal opuštěný muž, rodinka si jela užívat za dědou.
Celý den jsem se těšil na podvečer, až za sebou nechám pracovní den.
Místo toho, abych jako správný opuštěný chlap zamířil za kamarády do nějaké knajpy, vyrazil jsem do polí a lesů.
Natěšený, že uvidím západ slunce a s dobrým pocitem, že nezanedbávám rodinu ...
Ze začátku to nešlo moc dobře.
Nohy se těžko dostávaly do tempa a plíce se nechtěly uklidnit, šlo to ztěžka.
Chvilku na mě dech zkusil astmatický sípot, ale nedal jsem se ... běh mě rozdýchal a pískot zmizel znenadání.
V lese se to zlomilo, zhypnotizovala mě vůně stromů a zpěv ptáků, dech se dostal do rytmu běhu.
Opustil jsem ujetou cestu a vydal se srnčí stezkou přes pole, meze a křoví.
Chvíli jsem před sebou hnal stádo dlouhonohých srnek, ale dlouho je to se mnou nebavilo.

Slunce ne a ne zapadnout, v kraji vládne jaro.
Vyběhl jsem jen s pocitem, že si dám malé krátké kolo, ale cítil jsem, jak se trasa prodlužuje jako můj stín.
Nohy mě zatáhly daleko do přírody za město a já z toho měl radost.
Nakonec jsem se vrátil zpět na civilizovanou stezku a silnice si se mnou začala povídat.
Musel jsem se vrátit, abych si to vyfotil a uvěřil, že to nebyla halucinace :-)

Tyto vzkazy od silnice mi dodaly síly a zrychlení.
Vběhl jsem zase do města a u zahrad se ke mně přidali dva prckové s jásotem, že mě předběhli.
Městské parky jsou plné kolečkových bruslařů a slunce už zalézá za stromy.
Doma na mě vyčítavě čekala hladová kočka ...