Žena se synem mě čekali za hodinu.
Vrátil jsem se za tři ... to natruc, aby bylo jasno :-)
České lesy mě ve svém hájemství pěkně uvítali.
Bylo to z kopce a pak dokopce, přes zorané pole a exkurze po JZD.
Les, bahno, potok, bahno, les, dokopce, zkopce, dokopce, vyplašený bažant a zajíc a bílé zadky srnek.
Pokaždé, když jsem narazil na scestí (teda rozcestí), jsem si vybral tu horší cestu.
Schválně.
Měl jsem chuť být špinavý, unavený a domů se doplazit s bolavýma nohama (žena se mi pořád posmívá, že beztak víc chodím než běhám, když mě pak doma nebolý nohy).
Vrčel na mě vlčák, ale hlídal zabíjačku a nepustil se po mně (vidíte ho schovanýho za tou půlkou prasete?) ...
... a o kus dál jsem narazil na pomníček běžce, který zde běžel, když ten vlčák nehlídal zabíjačku.
A pak zase z kopce a dokopce, chvílemi i potokem (studeným).
Úplně jsem koukal, že za humny je tak krásně.
Nikde ani živáček, jen ten les a ptáci.
A začaly bolet nohy ... a zjistil jsem, že jsem se asi ztratil.
Ale běželo se krásně, jen jsem se trochu lekl, když jsem se zase našel.
Byl jsem dál, než jsem měl v plánu.
Mnohem dál ... a musím přeci ještě doběhnou zpátky!
No ale co, pořád si plánuji, jak se ze mně stane vytrvalostní běžec, tak jen vytrvat.
Kratší cesta je po hlavním silničním tahu.
Po té divoké kráse běžet kolem aut?
Ani náhodou.
Tak zase dokopce a ještě dokopce ... hezky zase lesem a pak oraništěm.
Na cestě okousaná srnčí noha s kopýtkem a v houští nějaké šustění.
Zrychlení dechu i nohou a začíná to bolet.
Když doběhnu na ten kopec na kopci, sednu na zem a vysypu si boty.
Všimnu si mého rodného města ... tam za sedmero horami a sedmero řekami.
Dopr.... to jsem trochu přehnal.
Už to není moc příjemný.
Bolí to, táhne to, mám žízeň (už si budu muset koupit nějaké vybavení, když už se pouštím ven na tak dlouho), ale nepovolím.
Běžím dál, musel bych se stydět, kdybych to měl dojít.
Cesta za sedmero hor je dlouhá a v hlavě zavládlo zvláštní koma.
Vůbec už nemyslím na nohy.
Dělají si sami co chtějí, naštěstí chtějí to, co chci i já.
Cítím se jak mrtvola, ale v duchu se směji, pořád mi to přijde zábavný.
Doběhl jsem.
A ikdyž mě očekávali o pár hodin dřív, čekali na mě stále.
I s obědem ... a úsměvem.
4 komentáře:
Nadhera.. Stin ti urcite napise, ze takhle se rodi ultra:). Taky tomu nerozumim, ale to nadseni a pokuseni nezkracovat, ne po silnici... to naprosto chapu.
At ti to hezky beha a stale pekne foti! 12:)
To zni jako idealni sobota! Kazdy vikend cekam na tvoji novou trasu a fotky...
Dalsi zajimavy blog :)
A hlavne, ze cekali porad s usmevem .)
At to beha!
12Honza ma pravdu, takhle to zacina ... proste v tobe neco je, ze ses nezastavil nebo si to nezkratil ... to vubec neni automaticky a mnoho lidi takovy pocity nikdy nezazije, nebo mozna ani nechce zazit.
Taky s emi obcas stane ze se nechtene zabehnu ... s odstupem je to legracni, cloveka trapi svedomi, ze jde pozde ze ty ostatni zklamal, ale zaroven je na sebe hrdy, ze to sam nezabalil ... jako kdyz jsme byli mali, ale lezli kam sme nesmeli :)
Drzim palce, beha ti to fakt dobre!
Okomentovat