Na první adventní neděli jsem si naplánoval postění se a jako oslavu bílého poprašku na silnici i ranní běh.
S bolavými lýtky po výběhu na Mařenku a tuhnoucími stehny, jsem se pomalu a opatrně rozběhnul za město.
Dnes to vůbec nebude o nějakém výkonu a překonávání sebe sama, dnes to bude jen o duševním rozjímání a rozhovorů se svým nitrem.
Chvilkami jsem se cítil jak stařeček šourající se k domovu.
Brzy se ale nohy rozběhly, bolest zůstala někde v pozadí a oblečení začalo zpracovávat pot.
Sněhový poprašek mi ukázal nové cesty.
Neběžím zde poprvé a najednou prostředkem louky vede cestička, které jsem si nikdy nevšiml.
Cestou necestou, přes zmrzlé louky a oraniště.
Rád probíhám místa o kterých vím, že tam někde jsou, ale které jsem viděl vždy jen z dálky, protože jsem běžel jen o půl kilometrů dál.
Takové to podrobné poznávání kraje "za domem".
Dostal jsem se na místní pastviny.
Malé kopečky uporostřed luk, na nich velké šutry, které vypadají, jakoby vypadnuly z kárky obra, který procházel krajem, když si svážel materiál na stavbu svého stavení.
Pastviny jsou ohraničeny takovým tím drátem zapojený v proudu. Jako malý jsem se vždy bál se jej dotknout ze strachu, že dostanu velkou ránu.
Dnes jsem při přelézání zavadil o vnitřní stranu stehna a zjistil, jak moc to teda jiskří.
Další a další dráty jsem raději přeskakoval s rozběhem :-)
Pokecal jsem s krávami, pozdravil stádo srn a pomalu zamířil k domovu.
Přijít na adventní oběd po obědě by asi nebyl dobrý nápad a možná by mé dlouhé víkendové pobíhání mohlo upadnou u ženy v nemilost.
Doběhl jsem zavčasu a s mírným uzarděním jsem zase ukončil to své postění.
Nějak na to nemám buňky a měl jsem po tom běhu docela hlad ...
Žádné komentáře:
Okomentovat