Jak jsem si nekoupil nové boty

Protože moje tenisky mají už těžké zranění a má milovaná je hodná žena s tajnými finančními zdroji, vypravil jsem se na nákup bot nových.
Těšil jsem se jako malý kluk, celý týden jsem běžecké boty studoval, porovnával různé značky, různé modely, pročítal recenze a povzdechy na diskuzních fórech.
Prostě jsem si z toho udělal takový malý svátek (a tak to má být, z nákupu by měl mít člověk radost).

V mém okolí nemám žádný obchod, který se zaměřuje pouze na běh a tak jsem se smířil s tím, že budu muset zajít do krámu, kde mají ohledně sportu všechno, jen ty znalosti ale asi nebudou takové, jaké mám teď já.
HARVIS je obchod, který mi vůbec nesedl.
Tuny krabic, nepřehledné dělení druhů bot (běžecká botka ztacená mezi pohorama a naopak),  podavač zboží v nedohlednu, neútulno, neveselo, nezajímavo ... kluci z vjetnamské tržnice mají krámky hezčí.
Ano, možná jsem trochu slečinka, ale moje srdce tíhne k hezkým věcem a když už mám ten Svátek bot, chtěl bych také nějakou kulturu nakupování.
Tohle je jak domovní výprodej, nezlobte se na mě.

Sousední obchod A3 SPORT už působil přívětivěji a i když na nějaké rozdělení druhů sportů tady taky prdí, docela rychle jsem se zorientoval.
Deset minut (10!) stojím před regálem s teniskama, pozorně si je prohlížím, beru jednu po druhé do ruky, zase ji vrátím na místo, popojdu.
Do zátylku se mi zavrtává pohled podavačky, která stojí líně opřená o futra opodál a občas sežvýkne gumu v puse. Ani se nehne.
Ano, možná jsem trochu ukecaná slečinka, ale u výběru bot jsem si chtěl trochu popovídat.
Kudy běháte, jak často a dlouho běháte, pajdáte nebo nepajdáte :-)
Prostě takové ty společenské nákupní tanečky, kdy se člověk cítí obletovaný a zajimavý.
Taková Pretty Women v pánské variantě a je mi jedno, když bude obletovat mojí kreditku (čti obálku od ženy).
Prostě zájem, holka! Zájem něco prodat!
Otočím se s botou v ruce na slečnu a narazím na znuděný obličej, který se nesnaží skrýt.
Prosím o svoji velikost, načeš se mi dostane odpovědi, že ta co držím v ruce je o číslo menší, ať si zkusím tu.
???
No, hádejte co ... byla mi malá.
Donesla mojí velikost (jen jednu botku, druhá do páru je stále někde ve skladu), ale Adidas má na moje nohy moc úzký tvar a nesedí mi.
Poprosil jsem o jinou značku a pak o další.
Pokaždé otráveně odlezla za plentu, donesla jednu botu a zamračeně mi ji předkládala.
Slavnostní nálada je tatam, vysněný obřad srovnatelný s narozeninovou oslavou se nekoná.
Začínám mít absurdní výčitku v duši, že tu slečnu otravuji.
Když ji podávám třetí botu s tím, že mě tlačí ("Ale tahle je o dvě čísla větší než jste chtěl!") a vidím to její pohrdání v očích, mám po nákupní horečce.
Prdím na vás!
Majitelé obchodů by si konečně měli uvědomit, že v dnešní době obrovské konkurence nestačí na plac hodit vychrtlou holku s dekoltem až k pupku, ale že požadavky zákazníků jsou vytříbenější ... požadujeme mozek.
Takováto figurka ať jde doplňovat rohlíky do Alberta, tam ji uslintaní otrapové ocení.

Přijel jsem domů, starým teniskám jsem vyčistil rány, přelepil je čistou náplastí a omluvil se jim.
Slíbil jsem jim, že jim pořídím sourozence z pořádné speciálky, kam si co nevidět udělám výlet.
Co naplat, že je to přes čtvrt republiky.

Zajíc a liška

Celý den z nebe padal drobný déšť a kazil mi mé plány podvečerního výběhu.
Dva dny jsem byl zavřený doma a už se mi stýskalo po utíkající cestě pod nohami a po čerstvém vzduchu v plících.
Stál jsem za okny a koukal skrz záclony ven.

V loužích se odrážely mraky, v bytě bylo ticho.
Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem byl venku a stál v té kalužině.
Neodolal jsem.
Z prvotního plánu na oběhnutí bloku brzy sešlo.
Kroky mě automaticky vyvedly ven z města.
Tráva byla mokrá, svět byl ostrý a barevný.
Už nepršelo, jen chvílemi ze sebe stromy otřepaly kapky z větví.

Nikde nikdo.
Mraky nad lesy vyhrožovaly bouřkou a ulámané vršky stromů svědčily o síle nedávných větrů.
Znáte ten stav po dešti?
Ten klid a mír?
Tu vůni, kdy prach a pyl se topí v loužích a neotravuje volný nos.

Matka Příroda mi přichystala odměnu za moje odhodlání a za moji návštěvu.
Připravila mi nezapomenutelný vzácný zážitek.
Zastavila mě uprostřed polí na kamenité cestě.
Na jedné straně vysoká kukuřice, na druhé výhled na kopce.
Proti mně ze zatáčky vyhopsal zajíc.
Ani jsem se nehnul.
Vypadal udýchaně (prostě si představte uběhanýho zajíce) a nebyl moc rychlý.
Jen tak divně vytrvale hopsal.
Přímo ke mně, vůbec mě neviděl.
A za ním ... s ladným poklusem a čumákem u zemi.
Chundelatý ocas vstyčený.
Liška.
Byl bílý den, noc daleko ... tak deset / patnáct kroků přede mnou se odehrávalo přírodní divadlo o lovci a večeři.
A pořád se přibližovali, nevšimli si solného sloupu před sebou.
Začínal jsem se bát, že to bude absurdní zážitek a ten zajíc do mě vrazí.
Neutíkal, jen hopsal a byl unavený.
Liška se už těšila na sousto.

Tleskl jsem ... svět se zastavil.
Podívali se na mě.
Oba.
Zajíc to vzal do kukuřice, liška chvilku otálela a pak zmizela v kukuřici také, jen opačným směrem než zajíc.
Zachránil jsem zajíce před smrtí ... kvůli mně bude mít liška hlad.

Nedávno mi moje žena povídala, že nikdy neviděla lišku ve volné přírodě.
Takhle to s námi je.
O něčem si povídáme a záhy (dříve nebo později) se to stane.
Jsem rád, že se to stalo mě, díky Přírodo ;-)

Takto by to asi dopadlo, kdybych zůstal stát za tím oknem a díval se dál skrz záclonu.

Ilustrační foto:  Chuck Harlins

Chajda v lesích

Už nějaký čas jsem plánoval výběh k mámě na chajdu, ale stále jsem to nějak odkládal.
Pokaždé mi do toho něco vlezlo, nebo nebyl čas na tak dlouhý výběh a jindy se mi nechtělo.
Naposledy jsem tuto trasu dal jako malý pionýr na kole a přišlo mi to jako strašná štreka.
Asi jsem byl v tu dobu fakt prcek, nebo jsem už vyběhaný, ale teď to nebylo vůbec zlé, takové kraťoučké to bylo :-)

Vybral jsem si tuto tropickou neděli s tím, že taky musím vyzkoušet nějaké náročnější podmínky.
33°C musí být prostě zábavný zážitek, tak proč ho nezažít?
Na chajdu to má být něco kolem 20 km a zpět se mi běžet nechce, tak jsem si naplánoval romantický návrat vlakem. Do batohu nacpal civilní výbavu na převlečení a jde se na to.
Mokrý jsem byl během 10ti minut a pak už se vlastně nic zvláštního nedělo, jen jsem si vytíral sůl z očí.
Běželo se mi pěkně, nezadýchaně.
Musím se pochlubit - mám astmatickou sezónu, ale už je to skoro dva měsíce, co jsem vysadil léky a plýce jsou bez problému - žádnej usýpaný "Kyslík" s propadlým hrudníkem.
V mládí mi astma léčili úplným osvobozením z tělocviku ... měli mi místo toho naordinovat vytrvalostní běh ;-)

 

Přišlo to pak z nenadání a byl jsem ve známém kraji.
Nepoznal jsem to tam, naposledy jsem v tomto koutě světa byl před dvaceti lety na rodinné procházce a ze stromečků se staly stromy.
Pak už zbývalo jen vyběhnou lesem do protivného kopce a pak rychle z kopce dolu a stojím před chajdou.

Tady jsem trávil každé léto své prázdniny, lezl po skalách, četl dobrodružné knížky a toužil být jinde ... jinde už jsem a jsem tam rád ...

Naplanované jsem to měl hezky ... měl jsem čas sebrat síly, popovídat si s mámou a krátkou procházkou stihnout vlak Ubíhající krajina za oknem vagonu srovnávala myšlenky ... tak, jak to mám rád.
Nakonec to bylo jen 15 km, ta cesta mezi poli to hodně zkrátila :-)

Sprcha na oválu

Včerejší parný podvečer jsme celá rodina využila ke společnému sportování.
Máme na návštěvě nejlepší chůvu na světě - dědu, který nám dělal podporu a hlídal divokou zvěř.
Protože bylo fakt vedro (přes třicet kolem půl osmé večer) a nám se nechtělo plahočit se betonovým městem, vyrazili jsme na ovál, který máme hned za barákem.
Nikde nikdo, všichni u vody.

Hugo byl statečný a půl kola dal s námi.
Pak odpadl, našel něco k prozkoumání a na nějaký pobíhání se nám vybodl.
Celou dobu nám potom fandil.
Po pár kolech jsem shodil boty a běhal po trávníku bos.
Krásně hustý trávník, ideální na bosé nohy.
No nebavilo mě to dnes dlouho a raději jsem se přidal k Hugovi a povzbuzoval Lucchu.
Vydržela to potvora dlouho. Ne, ona mi prostě nedovolí být v něčem lepší! :-)

Pak se tam ukázal správce, lýtka jako hovado, zdvořile nás pozdravil a pustil nám zavlažování trávníku.

Kdybych se měl někdy stát bezdomovcem, vím, kam budu chodit pod sprchu :-)
Hugíno se urval ze řetězu a my se bavili.

Prostě krásný společný sportovní podvečer.

R.I.P. New Balance ...

Umřely mi moje první běžecké boty :-( viz: Prvni boty
A to prosím po šesti (6-ti!) měsících!
Rozpadla se jim pata a pod "postrováním" je nějaký plast, který mi rozedral nohu do krve.

Domů jsem v neděli tak tak dopajdal.

Jsou to tedy pěkný škráby, šunt nekvalitní, mrdky nespolehlivý a je mi z toho smutno ... měl jsem v plánu je prošoupat, proběhat podrážku a pak je se ctí zarámovat a v dílně vystavit na zeď jako památku na běžecké začátky, ale takhle?! Copak si to zaslouží?
Doklad samozřejmě nemám a popravdě, hádat se s prodavačkou o tom, že v běžeckých botách přeci nemůžu běhat, se mi moc nechce.
Prasátko je prázdné a kručí mu v bříšku, tak jsem botám udělal akutní operaci a zalepil je náplastí.
Nemyslím si, že je to dokonalé řešení, ale zatím běhají ...

Nemáte někdo zkušenost s těmito? Vydrží alespoň sezónu?
Adidas Kanadia 4 TR M

O jiných cestách

Neznalý člověk by řekl, že pravidelné pobíhání se zákonitě musí stát stereotypem a tak trochu nudnou záležitostí.
Stejné trasy, stejné pocity ... však víte, jaké to je s opakovanými činnostmi.
Ať je ta laskominka jakkoliv dobrá, když ji máte každý den k snídani, ztratí pro vás tu exkluzivitu.
Pobíhám už půl roku a stále jsem se pohybu nepřejedl.
Nastaly sice chvíle, kdy jsem měl pár dní po sobě půst, ale o to více jsme si při další porci pochutnal.
Možná je to tím, že si dokáži dát pokaždé jinou přílohu.
Ikdyž běžím již prošláplou známou stezkou, vždy z ní někde seběhnu a objevuji jinou, protože se moje duše brání točit dokola.
Nechce poznávat každý kamínek na trase a druhý den běžet znovu okolo něj a sledovat, zda ho někdo neodkopl o pár metrů dál.
Chce poznávat jiné kamínky, jiné díry pod nohami a jiné stromy u cesty.
Fascinuje mě to poznávání "vlastně známého".
Tento týden mám ve znamení městského běhu ... zničeho nic se mému JÁ nechce do dálky mezi lesy a polní cesty a vyhledává neznámé v rodném městě.
Už poněkolikáté běžím podél řeky a skal, když se tam najednou objeví nová odbočka.
Jasně, že tam byla i před tím, ale duše ji ještě nepotřebovala a tak pro ni neexistovala. Síla myšlenky ji vytvořila až ve chvíli, kdy bylo potřeba trocha jiného koření k zážitku.
Vedla nahoru na skály a z ničeho nic se z obyčejné cyklostezky podel řeky stala úzká pěšinka v "horském" prostředí.
Nadšení je odměněno novým pohledem na město a najitím dávno ztracené vzpomínky na dětství.
Už jsem tu kdysi byl a na vrcholu nejvyšší skály četl upomínku na dva neznámé malé kluky, které tato skála připravila o život.
Vybavil se mi ten dávný pocit zděšení ze zjištění, že člověk nemusí zákonitě umírat jako starý člověk.

Vybíhám do svého světa ... bavím se se svojí duší a užívám si své tempo.Relaxuji a nabíjím se pohybem, hraji si s myšlenkami a vytvářím jiné reality.
Běžím a cítim se živý.
Vybíhám z lesa a napojuji se na cestu jinému běžci.
Jsme jak šťastní psi, kteří na prázdné návsi potkají druhého vořecha.
Zavrtíme pomyslnými ocásky, štěkneme po sobě pohledy a místo vycenění zubů po sobě hodíme úsměvem.
Přídáme do kroku a honíme se podél plotu.
Starý šedivý vlk a mladé štěně hrající si na velkého.
Jak to tak bývá, vlk dá štěněti lekci a pak si s hlasitým radostným vytím běží po svém, občůrat své patníky.
A štěně radostně poskakuje domů s vědomím, že vše je tak, jak má být ...

Znovu v Moravském krasu

Už skoro čtrnáct dní jen tak pobíhám od nikud nikam.
Z práce nebo do práce, ráno nebo večer, jen krátké trasy s nevalným pocitem uspokojení, takové to upocené nic, aby se neřeklo.
Chyběl mi dlouhý výběh, výplach mozku a duševní rozmluva sebe se sebou.
Chyběl mi ten klid a mír v duši a hromadila se ve mně taková divná nervozita ... zvláštní duševní tik, neurotické škubnutí okem.
Konec hektického týdne byl pomyslná tečka.
Odjeli jsme na venkov a slavili rodinné kratochvíle.
Dnešní nedělní ráno jsem sobecky využil pro sebe, rodinu nechal napospas ranímu rozmrzelému rozběhu a vydal se dobít si vnitřní baterie.
Bylo po celonočním dešti, čistý a voňavý vzduch, který v plících vyloženě chutnal.
Seběhnu kopec a jsem na rovné cestě přímo do Moravského krasu.

Ještě je brzy a turisté zatím lezou z postele a dávají si první kávu.
Běžím kolem penzionu, kde si na terase čtou starší manželé noviny a s úsměvem mi přejí dobré ráno.
Je krásně vlhko a ptáci jsou hlasití.

 

Už jednou jsem tento kraj probíhal a tak dnes měním trasu.
Zamířím ke Kateřínské jeskyni a pak dál za ní, hluboko, kam moc turistů nechodí, nejsou zde stánky s párky.
Jen cyklisté vědí jak moc krásný to tam je.
Po čase se otočím a běžím zpět.

Rovina mi přestává stačit, ty stráně všude okolo mě lákají a svádí.
Na rozcestí koupím pohled rodině (cítím trochu výčitky, že já si tu užívám a je nechal doma) a podlehnu naučné stezce na Macochu.

V půli toho vytouženého krpálu docházejí síly, ale za chůzi se nestydím a svižně pokračuju lesem dál. Jsem trochu zklamaný, čekal jsem, že z vrchu bude vidět do dáli a že se budu kochat, ale kochal jsem se jen kluzkými kamínky na cestě.
Je mi krásně, zase se mi v těle rozlil ten pocit, kvůli kterému vlastně běhám.
To dětské nadšení z dobrodružné výpravy a radostné myšlenky přerostlého kluka.

Nad Propastí už bylo hejno turistů a spousta cizích jazyků.
Brzké ráno přeskočilo do dopoledne a kraj se začal hemžit lidmi.
Nastal čas se vrátit domů.
Seběh zpět do údolí mi dělal trochu problémy, moje krosové boty nejsou moc dělané na kluzké ušlapané kameny a svaly začínají trochu pobolívat.

Začínám být opravu zvědavý na svůj první závod, který mě zde čeká v září.
Představuji si, jaké to bude běžet tudy s pár stovkama dalších běžců, slyšet kolem sebe hlasité oddechování a cítit cizí pot ve vzduchu.
Vlastně si to nedokážu představit.
Ale asi to nebude tak klidné jako dnes.
Pokud bude v den závodu opravdu horko, tak zde, na tomto místě, bude moje občerstvovačka.
Voda je krásně ledová a čistá, a namočený šátek na hlavě prostě musí vynahradit vodu z houbičky :-)

Na hranici mezi dvacátým a jednadvacátým kilometrem, u továrny ČKD, se mi zničeho nic zahuhlal svět a tělu vypnuli proud.
Došla energie, nohy přestaly běžet a mozek se resetoval. Jakoby to vše bylo signálem přírodě, začalo pršet.
Jemný rovný déšt, který mě pomalu zchladil a vydržel se mnou ty zbývající kilometry v chůzi až domů.
Nijak mi nevadil, skoro jsem jej nevnímal.
Pod kopcem se s mojí unavenou industriální duší rozloučili železní chlapíci.