Louky s Konikleci

Slunce se snažilo už od brzkého rána a ťukalo na okno se slovy: "Dobrý den, nepůjdeš na chvilku ven?"
Tak jsem se nechal přemluvit a šel se s ním proběhnout.
Vytýčil jsem si za cíl najít ty louky obseté rozkvetlými Konikleci, se kterými se stále chlubí můj strýc.
No ... a našel jsem je ... možná jsem si to první stanoviště mohl kontrolně obejít, najít skrytou cestu a ne to brát rovnou přes zorané pole, ale to bláto časem opadá.
Jen jsem tam byl asi moc brzo.
Holky ještě spaly, hlavy skloněné, vlhké od rosy.
I tak byly ale krásné ...

 

 

 

 

 

 

 

 12,3 km, slunečno, mírně pod 10°C

Dobrovolníci

Jak už jsem se tu dříve zmínil, v sobotu se v mém městě běžel první ročník TŘEBÍČSKÉHO PŮLMARATONU.
Protože jsem natrénoval prd prd nic, ani jsem se o něj nepokoušel a zařadil se do řad dobrovolníků.
Chtěl jsem poznat atmosféru závodu z jiného úhlu pohledu.
Zabalil jsem syna, armádů rytířů, sváču ... mámu jsme nechali doma ... a vyrazili na pánské odpoledne na kontrolní stanoviště kamsi za město.
Při čekání na oficiální start se kolem nás prohnalo dost běžců, kteří o nějakém závodě neměli potucha.
Prostě jaro v plném proudu vytáhlo ven spoustu běžců, načerpat energii po tíživé zimě.
Je hezké sledovat, jak se venku objevuje stále více lidí, kteří berou pohyb za svůj životní styl.
S Hugínem jsme si udělali piknik u auta a užívali si chvilky otce a syna ... moc pěkné to bylo.
Zda-li pak bude v dospělosti s láskou vzpomínat, kterak s tátou trávil hodiny a hodiny na různých běžeckých aktivitách?
Už se těším, až zvládne jezdit na kole a bude mě doprovázet na mých výbězích ... kdyby věděl chudák, co ho čeká :-)

Pokud vás bere prohlížení si fotek jiných běžců, tak TADY jsou mé fotky z tohodle příjemného závodu.
Těším se na další ročník, na který snad natrénuju.

V neděli jsem už nevydržel příval běžeckých citů, před obědem opustil rodinku a prchl do kraje.
První pořádné sluníčko mě přivítalo a spálilo mi čelo.
Dobré to bylo.

9,2 km, slunečno, nad 10°C

Soundtrack k nedělnímu běhu: Fuel Fandago

Společenský trénink

Po té nekonečné protivné zimě jsem se cítil jako medvěd, probudivší se po dlouhém tvrdém spánku.
Unavený, hladový, rozlámaný a hlavně ... společensky neuspokojený.
Chtělo se mi družit ...
Kroužit o samotě po oválu má jistě nějaké terapeutické dopady na psychiku, člověk si v hlavě rozebere do podrobna své životné události a touhy, ale jak si tak krouží o samotě, občas jakoby mu z úst vyklouzlo osamocené vlčí zavytí, svolávající smečku.
Moje teskné vlčí zavytí přivolalo na stadion staršího šlachovitého chlápka, který trpělivě vyčkával na konec mého kroužení.
Přátelsky jsme na sebe zaštěkali, škádlivě na sebe zavrčeli a dali se do řeči.
Pozval mě na pravidelné středeční tréninky, které tu pořádá pro osamocené pobíhače, protože až ve smečce se prý malé vlčí mládě vyvyne v rychlého vlka.

  (ilustrační foto: Lidovky.cz :-)

A protože jsem měl v sobě tu jarní touhu družit se, tak jsem tam ve středu přišel.

Dobrých dvaadvacet postav v těsných elasťácích poskakovalo po dráze.

Stydlivé "Ahoj" a poskakoval jsem s nimi.

Štěňátka nesměle očichávající se navzájem, čekající na tátu Vlka, který nás prožene po dráze.

Krátké povídání o sporttestrech a tepové frekvenci a společná rozehřívající rozcvička.

Běžecká abeceda ala příprava na  Spartakiádu.

Krátký tříkolový rozklus, pak rychlé tempto při stovce, párkrát za sebou.

Bylo to fajn ... na rozcvičku já normálně dlabu a rychlé úseky jsem také začal zařazovat do pobíhání až poslední dobou, takže funící spolutrpitelé jsou příjemná změna a do noh dodávají energii.

A pak přišel na řadu vytrvalostní tréning a dvacetiminutový společný běh.

Už jsem se zmínil, že z těch dvaadvaceti lidí bylo všehovšudy asi jen osm kluků?

Takže tu najednou po okruhu kroužilo čtrnáct dívek a žen různých běžeckých kvalit.

Od zdatných srnek po elegantní dámy na pomalém běžeckém pokecu.

Až při těch dvaceti munutách vytrvalostního běhu mi došla výhoda společného běhu po okruhu.

Z nudného osamoceného kroužení po oválu se z běhu stal hezký zážitek spojený s příjmeným pohledem na ženské útlé nohy přede mnou :-)

Až jsem si říkal, jestli ta prvotní touha byla opravdu potřeba se družit, nebo na mě jen leze naprosto normální JARO ;-)

Tak příští středu zase na oválu ahoj ...

Restart

Chceš-li Boha rozesmát, seznam ho se svými plány ... tak jsem ho seznámil s plánem na Třebíčský půlmaraton.
Odpovědí mi byla chřipka.
Když jsem se oklepal, ubytovala se mi v krku Angína.
Hnusná.
"Pane Potůčku, na běhání teď alespoň dva týdny zapomeňte, musíte dát tělu čas na zotavení!" ... Ale vždyť za tři týdny mám naplánovaný závod!

Celou tu dobu, od pádu na křehké zápěstí až doposud, jsem nenaběhal nic.
Byl jsem podrážděný a nešťastný.
Ta vlezlá zima tomu taky nepřidala, ale aspoň jsem si mohl říct, že se mi do toho hnusu nechce.
Ale stejně se mi chtělo.
Četl jsem si o běhu, díval jsem se na běžce, myslel jsem na běh a zdálo se mi o běhu.
Dokonalý pomatenec!
Cítil jsem, jak moc potřebuji tu svoji běžeckou duševní očistu.
Žena dostala nějaký záhadný tik do oka, jak mě měla pořád doma.

Půlmaraton jsem odpískal.
Běžecké závody chci navštěvovat jen pomálu, udělat si z toho běžecký svátek a tím pádem si jej náležitě vychutnat.
S touto kondičkou bych se akorát tak potýkal s astmatickým sípotem.
Tak jsem se přihlásil jako dobrovolník a někde u lesa budu dělat živý ukazatel směru.
Vezmu si foťák a budu alespoň trochu užitečný ...

Nikdo o tom nechce mluvit, ale JARO už nepříjde.
Nikdy.
Nedělám si iluze, planetu jsme si zničili sami a ta na nás poslala Dobu ledovou.
Už nevyhlížím zelenou trávu, už nevěřím na sněženky, bledule a všechny ty jarní kytky.
Pomalu se smiřuju s tím, že v tričku už nikdy nevyběhnu a rukavice s bundou budou věčnými společníky.
A na dva týdny klidu taky seru!
Mám depku a mít ji nechci.

Vyběhl jsem na naší běžeckou dráhu.
Ráno mě před stadionem čekal neprošlapaný čerstvý několikacentimetrový sníh.
Po téhle další sněhové nadílce jsem první, kdo se vypravil prošlápnout ovál.
Tělo a duše musí přetočení hodinových ručiček na letní čas (?) náležitě oslavit.
Stačí pomalé ozdravné tempo, jen takové, aby si tělo vzpomnělo na pohyb běhu.
Po  oběhnutí prvního okruhu se napojuji na svoje stopy.
A pak znovu a znovu.
Ve vrstvě sněhu vyběhávám svůj vlastní ovál.
Padající vločky tají na rozpálené tváři a ve sluchátkách se pomalu odvíjí čtený "Svět podle Garpa"
Další a další ukončený okruh rozšiřuje mojí stopu, ikdyž drobný sníh se jí snaží zase zahladit.
Někde v půlce mého běhu jsem ze sebe setřásl tu vlezlou depku.
Restartoval jsem se ...

Třebíčský půlmaraton 13.4.2013

Zlomená ruka mě vykolejila více, než jsem čekal.
Topím se v běžecké depresi a vyhlížím Jaro.
Sádru mi po měsíci sundali a já zjistil, že tím to nekončí ... stále neběhám, jsem nervní a hodně mi běh chybí.
Venku je pořád ten ledový hnus a já se zařekl, že po něm už běhat nebudu.
Čekám na první sněženky a zelenou trávu ... nebo alespoň na trávu bez sněhu a ledu.

Plánovaný maraton odsouvám, protože jsem netrénoval.
Ale jako bolestné mi v mém rodném městě naplánovali jarní půlmaraton ... z toho mám velkou radost.
Na něj se stihnu připravit, ikdybych měl přípravu odběhat na pásu ;-)

Třebíčský půlmaraton 13.4.2013 

Událost na Facebooku

Přemlouvám ženu, ať do toho jde se mnou ... poběžíme na pohodu, udělat jí její první čas.
Nechcete si s námi někdo přijít zaběhat?

Meditační neděle

Nedělní běhy mají pro mě poslední dobou nějakou zvláštní poetiku.
Rozjímání sám se sebou, rozhovory s vnitřním já, relaxace, klid.
Dnes jsem vyběhl se sluchátky na uších a poslouchal čtenou knihu.
Nejsem moc na knihy o osobním rozvoji, rád si na životní pravdy přicházím sám, ale této jsem neodolal.

Miguel Ruiz .:. Čtyři dohody

Je načtena panem Duškem a jeho hlas mě dokáže vtáhnout do děje, do myšlenek autora.

Hodně mě zaujala a s kombinací běžecké euforie jsem se brzy dostal do toho úžasného stavu jakoby meditace, kdy hlava se odpojí od těla, přepne monotóní běh na autopilota a odebere se do světa snů a fantazie.

Rozebíral jsem slova autora a vkládal je do okolností svého života.
Toho ledu pod nohou jsem si všimnul, až když jsem na něj šlápl.
Ukázkový držkopád, nohy vystřelily vzhůru, ruce pod tělo.
V hlavě jsem cítil to křupnutí a ucítil výstřel bolesti.
Skončil jsem o pár metrů dál, pod kopcem.
Meditační hlas pana Duška dále mluvil o magii slova.
Ani jsem moc nenadával, jen jsem sykl bolestí a vstával z ledu ... kontroloval škody.
Ruka bolela, ale hýbat se s ní dalo.
Nohy chvilku protestovaly, ale rozběhly se.
Byl jsem jen v půli cesty, půl mi zbývalo.
Doběhl jsem ji.
Po chvíli už se ruka nehýbala. 

Hele lidi, fakt opatrně, klouže to ;-)

Dnes pohodových 10 km a zlomené zápěstí.

Ale běhat se s tím dá ...

Jo, málem bych zapomněl ... chcete říct vtip?

Minulý týden jsem si zrušil úrazové pojištění :-D

 

Žal běh

Protože mám od nového roku roupy a přemýšlím coby, vymyslel jsem si na letošní rok koketování s maratonskou délkou.
Nějaký pěkný závod v přírodě, sem tam kopeček, potůček, málo lidí ... však to určitě znáte.
A protože jsem přes Vánoce trochu zlenivěl a maraton chci doběhnout v nějakém rozumném čase (ne s limitem za zády), poohlédl jsem se po tréninkovém plánu.
Ani ne tak kvůli radám kolik kilometrů, kdy a v jaké rychlosti, ale spíš kvůli jeho pravidelnosti.
Ono, když si můžu v kalendáři odškrtnou, že dnes splněno, hned to jde lépe.
Svůj tréninkový plán jsem si hodil sem: Maaristaan trénuje na MARATON, ale vlastně tam pro nikoho nebude asi nic moc zajimavého. Jen strohý koment, nějaká mapka a fotka ... sloužit by to mělo hlavně mně.
Je to takové to, mnou zmiňované, odškrtnutí dne.
Tady, na tomto místě, chci i nadále psát ty "záživnější" běhy a postřehy okolo a tam vedle jen nudné poznámky ohledně plnění plánu.
Ale pokud vás to baví, samozřejmě jste zváni.
Držím se plánu týden ... a zatím to jde :-)
 .........................

Dnes ráno mi volal můj syn, že se mu po mně stýská, ale že se má u dědy dobře a ať pro něj dnes raději nejezdím, že to bude stačit zítra ... no, co na to říct?
Utřel jsem slzu a naplánoval si žal běh ...
Venku sníh, svítící slunce a v srdci touha se toulat.
Nad mapou jsem si naplánoval výlet, sebral batoh a utíkal na vlak.
Chlapík v kupéčku byl asi trochu nervozní, když jsem si před nim začal stahovat šusťákové kalhoty a opravdu nevím, zda ho uklidnilo, že jsem pod nimi měl elasťáky.
Jen přitiskl kolena více k sobě a bez pohnutí čučel z okna ...

Vystoupil jsem o pár zastávek dál, nasadil šátek a hurá do polí.

 Nikde nikdo, pusto a prázdno ... přesně tak, jak to mám rád.
Jen ledový větřík v obličeji povzbuzoval do rychlejšího tempa a pískal mi tajemnou písničku.
V létě jsem část této trasy šel se synem v rámci Pohádkové cesty a bylo pěkné srovnávat změnu kraje v jiném ročním období.
Je teda ale fakt, že v květnu to zde bylo o dost příjemnější.
Půlka tratě vedla stále do kopce a prochladlé nohy začínaly protestovat, ale každý kopec má svůj vršek, který trápení ukončí a spustí rychlé nohy opět dolů.
A dolů to trvalo až do mého cíle ...dokonce jsem i lítost pocítil, když jsem zastavil před domem příbuzných a autem, které mě zase doveze domů.
Měl jsem ještě dost sil, ale ne tolik, abych to zvládl zpět celou cestu až domů.
No ... delší běh mám v plánu zítra, tak něco vymyslím ;-)