Halahoj Třebíčský půlmaraton 2016

Na závody se dá připravovat různě.
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...

Probudil jsem se do úžasného dne, kdy slunce předvádělo svoji krásu a ptáci pod okny nacvičovali svým zpěvem povzbuzování.
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...

Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)

Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)

foto: Táda Mahel

Není asi třeba popisovat, co bylo dál. Běžec to ví a neběžec si to nedovede představit. Myšlenky se v průběhu běhu mění, od naprosté euforie, k zoufalému propadání se pocitu "doprdele, to je ještě dálka" až k další euforii "už jen tahle zatáčka a mám to za sebou".
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.

Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)
Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.

Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-)  http://pulmaraton.halahoj.org

Předežeň RUNGO!

Od začátku roku běhám s RUNGO.cz na Endomondu a snažím se je v jejich každoměsíční výzvě předběhnout. Vím, že je nepředběhnu, ale používám to jako malou motivaci.
Chvilku jsem se tam snažil předběhnout svoji virtuální kamarádku Renatu, ale ona je nějaká splašená.
Asi nemá nic jiného na práci než jen běhat a běhat a tak má naběháno jednou tolik co já (klobouk běžeckou čepičku dolů, holko).
No ... prostě si jen tak pobíhám a Endomondo mi to samo počítá. Já se jen občas podívám, jak se mi daří na mém 465-tém místě. Nebo 578-tém. A nic si nedělám z toho, že mé místo je trojmístné.
JENŽE!
V běhu není poražených a náhodný los štěstěny zamíří občas i na konec běžeckých žebříčků.
Protože RUNGO podporuje jak rychlíky, tak plazivce, v jejich výzvě může vyhrát kdokoliv.
A já v lednu vyhrál čepičku! (Díky, díky!)
A dnes mi přišla.
A je super a mám z ní radost.
Připojte se a pojďte mě předběhnout ... najdete nás na Endomondu ;-)

... tak, a už nemusím běhat prostovlasý!

Úplněk ... čas vlkodlaků

Už když jsem šel večer domů z práce, cítil jsem jeho volání.
Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody ... světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
"Pojď ven, za město! Následuj mě!" volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.

"Dobrou noc", řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji."Dobrou noc ..."
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím ... stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
"Pojď ven! Následuj mě!"
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři ... usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.

Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo ... tělo si tam běhá, stále dokola.

Koláž jsem vytvořil z ilustrací vystřižených z knihy "Umění radosti a boje" ;-)

Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH ... UH ... UH ... zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH ... sekunda a půl pauza ... UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.

UH ... UH ... UH ... prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu ...

Je tam zima, vem si spoďáry!

"Je tam zima, vem si spoďáry!" říkala mi moje máma, když jsem byl malý kluk a ona mi ještě stále mluvila do oblékání. Co se dá dělat, maminka se musí poslouchat a tak jsem se tedy navlékl do vytahaných neforemných bavlněných šedých hrůz a vyrazil ven, vstříc klukovským dobrodružstvím v ledové (a Ladovské) zimě.
A víte co? Měla pravdu, mamka jedna! Ano, venku byl skutečně mráz, ale nohy, ty byly v teple!

Tyto pravdivé máminy rady (o užitečnosti spoďárů) jsem přestal poslouchat zhruba v té době, kdy jsem začal domů po setmění doprovázet mladé slečny. Co kdyby některá z nich náhodou chtěla vidět ve svém pubertálním pokojíčku mé nahé křivé nohy? Hambou bych se musel propadnout, stanout před ní v tom šedivém kusu hadru! A tak nastalo období, kdy spoďáry opustily můj šatník a začal mi mrznou zadek. Přešla léta, přestal jsem doprovázet holky domů (protože jednu z nich jsem si vzal za ženu) a na bradě se začaly objevovat první bílé vousy. Stále mi mrznul zadek i přes to, že moje žena mě už viděla i v horších situacích, než jsou spoďáry natažené na mých (už ne tak křivých) nohou. Je to prostě tak. Někde vzadu v hlavě jsem sice měl uloženou informaci, že spodní prádlo pod kalhotama způsobuje v zimě větší teplo, ale jistá mužská ješitnost mi nedovolovala ověřovat tuto skutečnost v praxi.

Až jednodnoho dne, mi v emailu přistála zpráva od e-shopu s oudoorovým zbožím AFFEKT.cz, že prý četli moje vyprávění o tom, kterak jsem zmrznul v autě a moc se jim to líbilo. "Jestlipak víte, že Vám zadek nemusí mrznou? Nechcete testnou spodní funkční prádlo od HANNAH?" ... tak nějak vyzněla jejich nabídka. "No jasně!" zněla moje odpověď a už jsem se viděl, jak se o mně (o mladý sportovní a "zádveřní" nádějný talent) perou sponzoři. A nějaký ten hadr na sebe se vždycky hodí ;-)

Netrvalo dlouho, v ruce jsem držel malou sympatickou krabičku a opravdu jsem se bál, že v ní najdu vytahanou neforemnou bavlněnou šedou hrůzu. Představoval jsem si sám sebe jako přerostlé dítě v punčocháčích a slyšel ty posměšky, kterými mě moje žena zahrne, jen co si na sebe spoďáry navleču.
Naštěstí doba pokročila, svět zaplavily moderní a funkční materiály a z krabičky vypadly sice šedá, ale určitě ne vytahaná funkční kaťata. Jasně, velkou parádu v divadle v nich člověk neudělá, ale pod mé letní běžecké elasťáky jsou jako dělaná.
Venku tma, teploměr na okně ukazuje arktických -5°C, není nad čím bádat, běžím na ovál je otestovat. Oproti mým dětským spoďárům jsou tyto jako druhá kůže a pod upnutýma elasťákama nejsou vůbec vidět. Takže pokud se nehodlám na ovále před případnými běhnami běžkyněmi na ovále svlíkat, nikdo nic nepozná.
No co vám budu povídat! Mamka prostě měla pravdu, když mi říkala: "Je tam zima, vem si spoďáry".
Ty naše mamky! Zadek v teple, nikde nic netlačí, nikde se nic nevytahuje. Nohavice nelezou vzhůru ke kolenům, jak to bylo u těch mých dětských, a rozkrok také nepadá nikam ke stehnům.
Prostě kus opravdu příjemnýho hadru, který dělá to, co dělat má.

Jako správný "zádveřní" typ jsem je s sebou vzal i na výlet. Jel jsem s nimi vlakem na cestovatelský festival GO Kamera, abych otestoval, co se stane, když v nich člověk z mrazu vleze do vytopeného vlaku, pak zase do mrazu a pak v nich celý den bude sedět v přetopeném kongresovém sále.
Mé plány mi trochu zhatil fakt, že vlak nebyl vůbec vytopený a v konkresovém sále byla otevřená okna, takže se o přetopenosti také nedalo mluvit, ale jinak se stalo přesně to, co člověk u funkčního prádla asi očekává.
Trochu zima mi bylo, když jsem vylezl z domu, ale jen se člověk trochu chůzi rozehřál, hned bylo fajn. No a když jsem seděl pár hodin na židli a poslouchal vyprávění horolezce Marka Holečka, neměl jsem v kalhotech nepříjemný hic. Prostě pohoda, člověk tento vynález opečovávajících mamin nevnímá, nijak ho neomezuje. Je to s podivem, ale funkční spodní prádlo opravdu funguje ... kdo by to byl řekl?
Takže pokud jste náchylní na zmrzlou prdel stejně jako já, poslouchejte mojí mámu a když je venku kosa, vyberte si třeba zde a vemte si spoďáry ;-)

Jo a když už jsem se zmínil o GO Kameře ... vrcholem celého dne byla přednáška Ladislava Zibury.
To je ten kluk, co šel 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ve zdraví to přežil a ještě o své cestě napsal knihu. Hele jako opravdu, pokud poblíž vás má teď někdy svoji vyprávěcí přednášku, zajděte si na ni. Tak vtipné, příjemné a lidské vyprávění jsem snad ještě nezažil. Mám moc rád lidi, kteří si na nic nehrají, jsou upřímní a umí o svém putování mluvit tak, jak to umí Ladislav. Vážně to stojí za to!

Přivítání Slunce

Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.

Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.

Zůstala!

Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...

Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)

Spadaným listím po Moravském krasu

Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...

"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.

Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.

A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!

S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...

Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.

"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.

Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...

www.endomondo.com/Maaristaan

Rajbas 2015, aneb jak jsem zmrznul v autě

Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)

Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ - jen jsem si ji trochu upravil ;-)

Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...

Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.

Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.

Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.

Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.

Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...

Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...

Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!

Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)