Cobych pro rodinnou pohodu neudělal, jelo se na výlet.
Můj syn je můj syn a nenechal mě v tom samotného.
Byl napučený, prý ho kolo nebaví a že chce domů.
Taky se mi chtělo domů ... kolo mi prostě nejde, nevyplavuje mi ty správné hormony štěstí, vyplavuje mi jen naštvanost a vztek.
Nechali jsme ženu v lesích a jeli domů.
Teda ona sama chtěla být zanechána v lese, to abyste si nemysleli, že jsme nezdvořáci!
Jen jsem to otočil, Hugo spustil a nezavřel pusu plnou historek celou cestu až domů, jak byl nadšený :-)
Dnes jsem si to chtěl vynahradit a vyběhl jsem stejnou cestou jako včera na kole.
Běžím do kopce ryhleji, než když jedu s Hugem za zády na kole :-)
Počasí nádherný, teplo a mírný větřík.
Z cesty jsem odbočil do lesů a užíval si Vysočinskou divočinu.
Na běhu miluji ty toulky, které mě zavedou někam, kde jsem nikdy nebyl.
Poznávám okolí a musím říct, že můj kraj je opravdu krásný.
Tak dlouho jsem byl městské dítě, že si to teď opravdu užívám.
Občas je naše krajina opravdu divočina:
Stále jsem cestu prodlužoval, mířil dál a dál od domova.
Chtěl jsem si uběhnout svůj osobní rekord v dálce.
Je jaro a chataři začínají osidlovat svoje chatky.
Krajina je plná zajíců, ptáků a řvoucích motorových pil.
Parta proti jedoucích cyklistů mě kyvnutím hlav zdravila a přála pěkný běh.
Doběhl jsem vytičeného cíle s radostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat