Apocalypse Now

Vyběhl jsem ze svého úkrytu do zimní tmy a běžel ve stínu mimo poblikávající pouliční lampy.
Nedaleko jsem zaslechl střelbu a dunění výbuchů.
Obzor osvětlila záře raket a světlic.
Dech se zrychloval a hlava se instinktivně tiskla mezi ramena.
Čekalo mě necelých osm kilometrů nebezpečného běhu uprostřed pouličních nepokojů a městské války.
Dlouhých osm kilometrů městem, které se stalo terčem odstřelování neznámého nepřítele, osm kilometrů do bezpečí domova.
Běžel jsem po okraji města, stále jsem se držel stínů a nenarazil ani na živáčka.
Jen hluk granátů a raket byl stále silnější.
Bílé svělice vysoko vybuchovaly nad horizontem města a zaháněly tmu do koutů.
Jeden dlouhý záblesk nade mnou odhalil ledovou past, kterou někdo nastražil přes cestu.
Na poslední chvíli jsem uskočil úhybným manévrem do křoví a vyhnul se té smrtelné oblasti.
Ledové pasti jsou zákeřná věc, určené k likvidaci nepozorných přeživších, způsobuje ošklivé zlomeniny kotníků, v lepším případě bolestivé zranění sedacích svalů.
S hrůzou jsem si představoval svůj osud, kdy bezbranný ležím na zmrzlé cestě a čekám, dokud mě nanajde nepřítel.

Blížil jsem se k dříve obydlené oblasti.
Válečná zóna se zdála nedaleko, střelba byla častější.
Znenadání se za mnou ozval hrůzostrašný rykot a štěkot.
Zdivočelý vlčák po mně vyrazil s vyceněnými zuby a skočil.
Ve své zběsilé šílenosti si neuvědomil překážku mezi námi a vrazil do dátěného plotu.
Nenávistně zaúpěl, vyskakoval, vrčel a jeho teplé sliny mi dopadaly na tvář.
Srdce zběsile tlouklo a nohy se podlamovaly.
Zrychlil jsem svůj běh a dostal se ke komplexu nemocnice.
Brána dokořán, v plné rychlosti z ní vyrazilo záchranné auto, posádka vypadala unavená k smrti.
Nevšimnul jsem přijíždějícího auta.
Otevřelo se okenko a z něj na mě někdo vyslal proud rozjařených nadávek.
Zarachotila salva zbraně a přede mnou se objevila sprška jisker odrážející se od chodníků.
Zahnul jsem ze schodů dolů, snažil jsem se zmizet a popadal dech.
Plíce už nestíhaly rychlý běh.
U autobusové zastávky leželo lidské tělo bez hnutí. Po zádech mi přejel ledový prst.
Z ničeho nic se tělo začalo třást a zbídačený chlap vyvrchl na chodník obsah svého žaludku.
Asi nějaký plynový útok.
Nasadil jsem si raději roušku a bez zastavení běžel dál.
Výbuchy byly častější a silnější.
V těsné ulici ohlušovaly.
Proti mně vyběhlo pár lidí, ale zasáhla je sprška jisker, vybuchující jim pod nohy.
Nečekal jsem na jejich osud a zběsilým tempem vyběhl dlouhý kopec.
Záda mi znovu osvětlovaly světlice a moje tělo vrhalo dlouhý stín.
Už jen poslední kilometr, kolem hřbitova a pak rovinka před krytem.
U hřbitova stál hlouček omladiny, hlavy měli zahalené v dusném dýmu.
Smáli se hlasitě a v tom smíchu bylo znát šílenství.
Tipnul bych to na menší dávku nervového plynu a byl rád za svojí roušku.
Už jsem unaveně klopítal a sil ubývalo.
Konečná rovinka byla přehlídka dělostřelců, nedaleký les po mé pravici se ztrácel v kouři a záblesků výbuchů.
Ke krytu jsem doběhl na poslední chvíli, kolena se podlomila a ruce se zachytily zábradlí.
Přiložil jsem čip k elektronickému zámku, západka zarachotila a dveře se otevřely.
Vpadnul jsem dovnitř a dveře za sebou zabouchl.
Hluk venkovní vřavy utichl ...

"Ahoj drahý, jak jsi si zaběhal?"
"Ale jo ... jen to byl blbý nápad běhat o Silvestrovské noci"

Všechno nej do nového roku a spousty pěkných běžeckých zážitků, kolegové v běhu ;-)