pondělí 3. září 2012

Půlmaraton Moravským krasem 2012

Tak ... svoji první běžeckou maturitu mám za sebou a musím říct, že jsem moc spokojený.
Na Půlmaraton Moravským krasem jsem se připravoval poctivě a svědomitě a po vzoru profesionálních sportovců (a protože se to tak nějak sešlo všechno najednou) jsem měl i soustředění u moře (dovolená) a nakonec i na horách (cesta z dovolené).
Ale o tom vám povím někdy později, teď jsem plný emocí ze svého prvního půlmaratonu a musí to ze mně ven.
 

Z dovolené jsem se vrátil v  noci před závodem, připravený na vše (vedro i sníh) a protože mám na Blanensku přiženěnou rodinu, tak jsem nemusel nikam spěchat, nikam se chystat, hezky jsem si vyspával a nic neřešil.
K snídani jsem si dal kraťoučké vyklusání po vesnici a během dopolední procházky se ženou po městě, jsem si vyzvednul startovní balíček s čipem a tričkem.
Byl tam i pamětní list, ale to se na mě nezlobte, jako člověka, který má rád grafický design, mě takovýto list skoro urazil.
Za rámeček si ho, s prominutím, nedám ;-)
Trochu mě mrzí, že se tu nedávají účastnické medaile, ale startovní číslo jako památka mi stačí.
A zážitek to byl opravdu hezký, tak bude na co vzpomínat.



Do závodního městečka jsem přišel s obrovským podpůrným týmem rodinných fanoušků a za neúnavného troubení mého syna (na děsně nepříjemnou trubku), jsem se zařadil do fronty natěšených běžců.
Hezky na konec osmisethlavového davu s ideou, že když budu pomalu a jistě předbíhat ty před sebou, hlava nabere sebedůvěru a běžecký krok svoji jistotu.
Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí a budu ho praktikovat i dále.
Kdybych se natlačil někam dopřeději a pak viděl ty davy, které mě míjejí, asi bych se nervově zhroutil ...

Chvilka přešlapování na místě, nervózní usmívání se na kolemstojící a jde se na věc.
Ani nevím jestli zazněl nějaký výstřel, jen jsem se držel davu a šel ... chvilku trvalo, než došlo na běh.
Už od začátku mi bylo jasné, že se mi poběží hezky, to člověk pozná.
Počasí příjemné, sluníčko mi nevadí, jsem aklimatizovaný na přímořské teplo.
Dvě kolečka kolem náměstí (Tímto děkuji mečícím kozám v ohrádce u zmrzliny. Moc mě pobavilo, kterak nám mečely své povzbuzení do rytmu) a pryč z města.



Dav se trhal a ikdyž jsem býl předbíhán, i já si hledal své místo a zanechával za sebou pár pomalejších kousků.
Beru jako svoji výhodu, že jsem si tuto trasu už dvakrát proběhl nanečisto, vím co mě čeká a jak si mám rozvrhnout své síly.
Vybírám si vždy nějakou postavu přede mnou a beru si ji jako cíl předstihu.
Mám v plánu začít bojovat až na otočce u jeskyní, do otočky udržovat jen mírně zrychlující se tempo, ale urval jsem se dřív.
Možná za to můžou vedoucí běžci, kteří už mě míjejí cestou zpět.
Poprvé vidím na vlastní oči Dana Orálka, nejde jinak než jim pokorně zatleskat.
Konečně za sebou nechávám smíšený páreček, s kterým se střídavě předbíháme a mám velkou radost z běhu.
Jsem hodně překvapený z dechu, lidi kolem mě funí na plný plyn a mně se dýchá lehce a tiše.
V nohách cítím pracující svaly a v botech odřenou patu, ale běží se krásně, běžecký uhrančivý stav mi sám od sebe najel už ve městě.
Užívám si přítomnost ostatních běžců a zvuky kroků v podobném rytmu.
Jsem rád, že jsem muziku nechal doma, moc by mě odtrhla od ostatních, od jejich dechu a prohozených slov mezi sebou.
Až později jsem si uvědomil, že vůbec nevěnuji pozornost okolnímu kraji. Fixuji pohledem záda běžci před sebou a snažím se jít před něj.
Naštěstí to tu znám, tak vím, že je tu krásně.

Uvědomím si, že na paty mi dýchá nějaká holka a stane se mým osobním soupeřem.
Je dobrá, ale rozhodnu se, že přede mě nepůjde.
Dotlačí mě až do cíle, kvůli ni zrychluji a nechávám se hnát.
Doufám, že nemá v záloze energii, kterou na mě vybalí v závěrečných kilometrech.
Poslední občerstvovačka mě opravdu občerstvila a vbíhám opět do města.
Přibývá chodících odpadlíků ... mám velkou radost, když předbíhám ty, kteří předběhli mě.
Holka mírně zaostává a já ji v duchu děkuju, fakt mě málem uhnala :-)
Poslední kruháč a cílová rovinka.
Mám před očima divný černý tunel, rozmazané tváře publika, potlesk a volání které opravdu povzbuzuje, opravdu silný zážitek.
Běžím tak rychle, že být to o půl kilometr delší, tak už nedoběhnu...

Málem jsem minul syna, který chce doběhnout se mnou.
Chytí mě za ruku a rychlými přískoky míříme do cíle.
Jsem tam ... mám to za sebou.
Dostávám pusu od syna, dostávám i pusu od chválící ženy.

Jsem spokojený ... a unavený.





A trocha čísel nakonec:
. je to přesně 9 měsíců, co jsem začal běhat
. bylo 26° C a svítilo sluníčko
. běhu se zůčastnilo 747 běžců
. byl jsem celkově na 517. místě
. ve své kategorii na 301. místě
. a oficiální čas mám 2:01:14




7 komentářů:

florinka řekl(a)...

Paráda, gratuluji, jen tak dál...;-)

12HonzaDe řekl(a)...

Myslim, ze zaverecne metry s detmi patri k povolenemu dopingu:) a vzdycky zvedaji pocity o nekolik urovni nahoru.. [soudim podle svych zkusenosti a pozorovani kolem:)]
Velka gratulace, je videt, ze sis to uzil naplno! Super! 12:)

R V M řekl(a)...

Začínáš závodit..
Vzpomínám si také na svůj první závod, atmosféra bývá nepopsatelná, pocity jsou nesdělitelné..
To se musí zažít.
Gratujuju ke všemu, co ti nejen tenhle BĚH dal!

Kopretina řekl(a)...

Super čas, z fotek jde vidět, že sis to užil a jak se dívám na tvého syna, tak asi budou naši kluci podobně staří -4roky, nebo už víc?

Maaristaan řekl(a)...

Jojo, užil jak jen to šlo ... ano, jsou mu čtyři roky (únor), čas první puberty :-)

Kopretina řekl(a)...

Jo, tak K. je o pár měsíců mladší(červen), ale s tou pubertou je to nastejno .-).

AprilRuns řekl(a)...

Blahopreju ke krasnymu zavodu, hlavne k tem pusam na zaver! Taky pokazdy uz na zacatku behu citim, jak to pujde... je to nejaka zvlastni intuice.