Zmrzlý zadek

Příchodem zimy a brzké tmy se změnil můj běžecký týden.
Jsem zimomřivý a líný, hrozně rozmazlený ... a ve tmě (po práci) se mi nechce nikam. Většinou jdu večer přečíst synovi kousek knížky před spaním a pak už z postele nevylezu.
Tělo čerpá sílu a odpojuje jakékoliv jiné potřeby, prostě chce spát.
Možná se to tak v zimě dělat má.
Vynahrazuji si to ale o víkendu. Dnešek k běhu přímo lákal.
Sluníčko jako v létě, nebe vymetené, bezvětrno a příjemných mrazivých -9°C.

Šátek přes ústa se měnil v tvrdý kus látky a brzy mi začal mrznout zadek. Vyběhl jsem po známé cestě a po chvíli mi začaly vadit prošlapané stezky přede mnou.
Nechtělo se mi do kraje, kde před chvíli šel někdo jiný.
Nechtělo se mi někoho potkávat, někoho vidět.
Je hezké mít možnost uhnout z cesty a pustit se po stezce, kudy vedou stopy jen lesních zvířat.

Netrvalo dlouho a zmizely i ty srnčí stezky.
Zatoulal jsem se mezi poli a krátil si trasu oraništi. Kotníky trochu protestovaly, ale dál mě vedly vytýčeným směrem.
Našel jsem stádo srn schovaných v křoví.
Bylo mi líto, že jsem je vyhnal z vyhřátých úkrytů, snad pochopily mojí zamumlanou omluvu.

Bylo načase vydat se rychle k domovu.
Necítil jsem stehna a zadek, ani když jsem si je poplácal. Na volném poli trochu více přituhovalo a zadek opravdu mrznul.
Vybavil jsem si knihu, kterou mám rozečtenou. Je o sólo horolezci a jeho výškových putování v -40°C a ukňouraného Maaristaana jsem zašlapal do sněhu.
Jen jsem už ale přestal skotačit po poli a jako rozumný mladý muž se vydal po civilizovaných cestách.

Dostal jsem se po nich do zvláštního mezičasu, kdy po jedné ruce jsem měl období zimy a po druhé se mi zjevilo léto se vším všudy ... slunce a zeleň.
Na pusté silnici jsem potkal osamocenou babičku, kterak si to štráduje od města. S pochopením jsme se na sebe usmáli a pokynuli si.
V hlavě se mi objevila představa vany plné horké vody a neopustila mě, dokud jsem ji o půl hodiny později neuvedl ve skutečnost.

Adventní běh

Nějak na mě doléhá ta předvánoční nálada ... v tom pozitivním smyslu slova.
Na první adventní neděli jsem si naplánoval postění se a jako oslavu bílého poprašku na silnici i ranní běh.
S bolavými lýtky po výběhu na Mařenku a tuhnoucími stehny, jsem se pomalu a opatrně rozběhnul za město.
Dnes to vůbec nebude o nějakém výkonu a překonávání sebe sama, dnes to bude jen o duševním rozjímání a rozhovorů se svým nitrem.
Chvilkami jsem se cítil jak stařeček šourající se k domovu.
Brzy se ale nohy rozběhly, bolest zůstala někde v pozadí a oblečení začalo zpracovávat pot.

Sněhový poprašek mi ukázal nové cesty.
Neběžím zde poprvé a najednou prostředkem louky vede cestička, které jsem si nikdy nevšiml.
Cestou necestou, přes zmrzlé louky a oraniště.
Rád probíhám místa o kterých vím, že tam někde jsou, ale které jsem viděl vždy jen z dálky, protože jsem běžel jen o půl kilometrů dál.
Takové to podrobné poznávání kraje "za domem".

Dostal jsem se na místní pastviny.
Malé kopečky uporostřed luk, na nich velké šutry, které vypadají, jakoby vypadnuly z kárky obra, který procházel krajem, když si svážel materiál na stavbu svého stavení.
Pastviny jsou ohraničeny takovým tím drátem zapojený v proudu. Jako malý jsem se vždy bál se jej dotknout ze strachu, že dostanu velkou ránu.
Dnes jsem při přelézání zavadil o vnitřní stranu stehna a zjistil, jak moc to teda jiskří.
Další a další dráty jsem raději přeskakoval s rozběhem :-)

Pokecal jsem s krávami, pozdravil stádo srn a pomalu zamířil k domovu.
Přijít na adventní oběd po obědě by asi nebyl dobrý nápad a možná by mé dlouhé víkendové pobíhání mohlo upadnou u ženy v nemilost.

Doběhl jsem zavčasu a s mírným uzarděním jsem zase ukončil to své postění.
Nějak na to nemám buňky a měl jsem po tom běhu docela hlad ...

Běžel jsem se rozhlédnout

Moje milá mi už nějaký čas naznačovala, že jsem dlouho neměl dovolenou.
Dovolenou, kdy budu jen pro ni, zajdeme si dopoledne na kafe a odpoledne na něco dobrého k snědku.
Pak na procházku a nakonec lehkým krokem zajdeme pro našeho milovaného do školky.
Co bych pro hezké oči mé drahé neudělal ... vzal jsem si dovolenou.
Jako napotvoru ale ona byla neodkladně odvolána do pracovního boje a já zůstal v bytě sám, jen z kuchyně se ozývala hladová kočka.
Co s načatým dnem?
Povinnosti žádné, byt jako klícka ...
Ochlazení odvanulo deku inverze, nebe je najednou vidět, dokonce i slunce občas nakoukne skrze nadýchané sněhové mraky.
Chtělo se mi proběhnout se a chtělo se mi i rozhlédnout se.
Asi měsíc máme v našem kraji novou rozhlednu, v autě zůstala trocha benzínu.
Zastavují pár kilometrů před lesem, zip bundy přitáhnu až k bradě a vyrazím do 3°C větříku vstříc cestě mezi stromy.

Les je tu opravdu krásný, hluboký a opuštěný.
Vítr ohýbá jen vršky korun stromů, dole na cestě je klid a příjemně, myšlenky si jdou svojí cestou.
V jednu chvíli se vyloženě vyděsím, když se ozve za zády divná rána, zvláštní hlomoz ... představivost už utíká před stádem divočáků a šplhá na nejbližší strom.
To ale jen vítr třískl dvěma vrcholky o sebe a vyděsil mě mrňavého tam dole.

Cesta vede stále vzhůru (to dá rozum, přeci nebudou stavět rozhlednu v údolí) a jinovatka na spadaném listí dává najevo, že podzim je už definitivně v čoudu.
Bude zima, bude mráz ... budeme běhat rychleji, aby jsme se zahřáli.

Kluci Policejní si udělali romantický výlet a trochu znervózněli, když jsem vytáhl foťák. Tak alespoň prohlédli nedalekou kasičku (či co to bylo), zda se do ní nepodívali potulní lapkové.
Bylo jim hloupé lést nahoru přede mnou, tak jsem je netrápil a šel první.
Nahoře to pěkně fučelo a v kovovém těle rozhledny to hezky hrálo.
Měl jsem závratě a byla mi zima.

Nechal jsem rozhlednu klukům, nastudoval mapu (vůbec mi nepomohla) a běžel druhým koncem lesa zpět.

Vlastně to byla moc pěkná dovolená.
Nakonec i na to kafe i oběd došlo ... jen pro toho našeho nejmladšího jsem nešel pomalou procházkou, ale zajel pro něj autem.

Jo a pořídil jsem si nový šátek ... za 25,- Kč  ... jsem se musel pochlubit ;-)

Dej si pozor na les, ať tě nespolkne

Vyrazili jsme s rodinou na víkend na Blanensko a nedělní ráno jsem si sobecky ukradnul pro sebe.
Vlastně jsem si pro sebe ukradnul celý den.
Omlouvám se, ale prostě i muži mají své dny.
Já si obul běžecké boty a vyrazil do zdejších temných lesů.

Sychravé počasí, čistý vzduch ... podzimně polooblečený les mne každou chvíli lákal do svých útrob, v koutku periferního vidění jsem cítil jeho pohyby a párkrát jsem se nechal zlákat a ospustil zpěvněnou cestu.
Běžel jsem bez muziky, ale v hlavě mi celou dobu, jako rozbitý kolovrátek, hrála píseň od Zrní (prosím, pusťe si ji jako soundtrack k tomuto povídání):

Mám k lesům a stromům zvláštní vztah, respekt k jeho tvorům a jeho duši.
Brzo jsem pochopil, že jsem dnes podvědomě vyslyšel jeho tiché volání, které jsem delší dobu cítil někde v sobě.
Dravec v korunách stromů vykřikl na pozdrav a přeletěl mi nad hlavou, les šeptal svoji melodii.
Neviděné oči sledovali můj běh a dech se napojil na rytmus šumění větví.
Naprosté uvolnění a duševní meditace ...

"dej si pozor na les, ať tě nespolkne
dej si pozor na les, ať tě nespolkne

dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal, hýkal a rudý vřes" ... některá lesní varování zní v kontextu textu v hlavě mírně znepokojivě ...

Vnitřní napětí a nespokojenost se ztrácela každým dalším kilometrem a jejich prázdné místo v srdci nahrazovala radost a klid.
Zvláštní, člověk týden nevyběhne a emoce se uvnitř vaří a hrozí výbuchem.
Jen ale vyběhne, duše se uklidní a rozbouřené hladiny pocitů se utiší.
Líbí se mi ta chvíle, kdy se při běhu odpojí duše od těla.
Tělesné pocity ... námaha, únava a zrychlený dech jsou zapomenuty, vládu přebírá duchovno, které odpojí veškeré starosti, veškeré trápení.
Netuším, zda to zažívá i někdo jiný, ale když běžím v opuštěné krajině, jakoby se na mě napojila sama Příroda.

A jako odměna za to vše, za tu pokoru a za ten obdiv krásy se mi do cesty dostala odbočka.
Sníh není, tak proč ne ...

Nejhezčí trasa poslední doby.
Nahoru dolu, po úzké pěšince, kameny skryté pod napadaným listím.
Tělo samo zrychlilo a vnitřní já se hlasitě smálo ... děkoval jsem tomu volání, že mě vytáhlo ven a radoval jsem se jako malý kluk.
Bylo mi jedno, že můj vyměřený čas už dávno vypršel a že nestíhám naplánované další akce.
Vše přestalo existovat a byl jsem jenom já a les.
Nic víc ... jen duše člověka a duše lesa ... "dej si pozor na les, ať tě nespolkne"

Jako bonus tomu všemu (asi jsem byl vážně hodný) jsem odpoledne navšívil v Blansku festival RAJBAS, který zakončil Daniel Orálek svým povídáním o Copper Canyon Ultramarathon a následný křest DVD a premiéra filmu Run Free – Poselství Bílého koně.
Existuje snad lepší čas k sledování pěkného dokumentu o běhání, než po dopoledni stráveném v teniskách, cítící unavené svaly v nohou?

Jak se svléká cibule, když nenosí batoh?

Potkal jsem staršího běžce ... běžel v zimní péřové bundě. 
Asi běžel poprvé. 
Řekli jsme si "Ahoj" a každý si běžel po svém ...

Také mám poslední dobou problém se obléknout.
Buď je mi zima, nebo se přehřívám.
Vrstvím se před zrcadlem, abych se pak zase odvrstvil.
Prostě než vyběhnu, jsem jak marnivá holka chystající se dvě hodiny před domluvenou schůzkou.
Radím se s Googlem, kterak venku vlastně je, ale na balkon si nezajdu.
Takové to, ani teplo ani mráz, mi trochu vadí.
Už aby bylo pod nulou, když už musí být ta Zima, do mrazu se obléct umím ....

Hledání tempa

Už týden se snažím znovu dostat do tempa.
Pár dní jsem se trápil s nemocí a znovurozběhnutí trochu vázlo, městské prostředí mě najednou nijak nemotivovalo, nebavilo.
Skoro jakobych najednou běh cítil jako povinnost a ne radost.
Chtělo to výběh do přírody a chtělo to běh delší, než je polední pauza v práci.
Dnes ráno jsem obouval tenisky, když si přede mne stoupnul syn, ruce v bok, výčitku v očích.
"Když ty si pořád běháš sám a já musím zůstat doma!"

Bylo rozhodnuto, oblékl si tepláky, na hlavu si nasadil můj šátek (ten jeho prý není sportovní) a sám prý nikam nepoběžím.
Vzal jsme ho proběhnout se kolem bloku.
Jeho nadšené pobíhání a pobídky k závodění mi připravilo potřebné rozehřátí a příjemný začátek dne. Pak jsem ho jen mámě strčil za dveře a vyběhl ven za město.

Co o tom více říct?
Je podzim, je tam příjemná vůně a já se konečně dostal do svého tempa.