Restart

Chceš-li Boha rozesmát, seznam ho se svými plány ... tak jsem ho seznámil s plánem na Třebíčský půlmaraton.
Odpovědí mi byla chřipka.
Když jsem se oklepal, ubytovala se mi v krku Angína.
Hnusná.
"Pane Potůčku, na běhání teď alespoň dva týdny zapomeňte, musíte dát tělu čas na zotavení!" ... Ale vždyť za tři týdny mám naplánovaný závod!

Celou tu dobu, od pádu na křehké zápěstí až doposud, jsem nenaběhal nic.
Byl jsem podrážděný a nešťastný.
Ta vlezlá zima tomu taky nepřidala, ale aspoň jsem si mohl říct, že se mi do toho hnusu nechce.
Ale stejně se mi chtělo.
Četl jsem si o běhu, díval jsem se na běžce, myslel jsem na běh a zdálo se mi o běhu.
Dokonalý pomatenec!
Cítil jsem, jak moc potřebuji tu svoji běžeckou duševní očistu.
Žena dostala nějaký záhadný tik do oka, jak mě měla pořád doma.

Půlmaraton jsem odpískal.
Běžecké závody chci navštěvovat jen pomálu, udělat si z toho běžecký svátek a tím pádem si jej náležitě vychutnat.
S touto kondičkou bych se akorát tak potýkal s astmatickým sípotem.
Tak jsem se přihlásil jako dobrovolník a někde u lesa budu dělat živý ukazatel směru.
Vezmu si foťák a budu alespoň trochu užitečný ...

Nikdo o tom nechce mluvit, ale JARO už nepříjde.
Nikdy.
Nedělám si iluze, planetu jsme si zničili sami a ta na nás poslala Dobu ledovou.
Už nevyhlížím zelenou trávu, už nevěřím na sněženky, bledule a všechny ty jarní kytky.
Pomalu se smiřuju s tím, že v tričku už nikdy nevyběhnu a rukavice s bundou budou věčnými společníky.
A na dva týdny klidu taky seru!
Mám depku a mít ji nechci.

Vyběhl jsem na naší běžeckou dráhu.
Ráno mě před stadionem čekal neprošlapaný čerstvý několikacentimetrový sníh.
Po téhle další sněhové nadílce jsem první, kdo se vypravil prošlápnout ovál.
Tělo a duše musí přetočení hodinových ručiček na letní čas (?) náležitě oslavit.
Stačí pomalé ozdravné tempo, jen takové, aby si tělo vzpomnělo na pohyb běhu.
Po  oběhnutí prvního okruhu se napojuji na svoje stopy.
A pak znovu a znovu.
Ve vrstvě sněhu vyběhávám svůj vlastní ovál.
Padající vločky tají na rozpálené tváři a ve sluchátkách se pomalu odvíjí čtený "Svět podle Garpa"
Další a další ukončený okruh rozšiřuje mojí stopu, ikdyž drobný sníh se jí snaží zase zahladit.
Někde v půlce mého běhu jsem ze sebe setřásl tu vlezlou depku.
Restartoval jsem se ...

Třebíčský půlmaraton 13.4.2013

Zlomená ruka mě vykolejila více, než jsem čekal.
Topím se v běžecké depresi a vyhlížím Jaro.
Sádru mi po měsíci sundali a já zjistil, že tím to nekončí ... stále neběhám, jsem nervní a hodně mi běh chybí.
Venku je pořád ten ledový hnus a já se zařekl, že po něm už běhat nebudu.
Čekám na první sněženky a zelenou trávu ... nebo alespoň na trávu bez sněhu a ledu.

Plánovaný maraton odsouvám, protože jsem netrénoval.
Ale jako bolestné mi v mém rodném městě naplánovali jarní půlmaraton ... z toho mám velkou radost.
Na něj se stihnu připravit, ikdybych měl přípravu odběhat na pásu ;-)

Třebíčský půlmaraton 13.4.2013 

Událost na Facebooku

Přemlouvám ženu, ať do toho jde se mnou ... poběžíme na pohodu, udělat jí její první čas.
Nechcete si s námi někdo přijít zaběhat?

Meditační neděle

Nedělní běhy mají pro mě poslední dobou nějakou zvláštní poetiku.
Rozjímání sám se sebou, rozhovory s vnitřním já, relaxace, klid.
Dnes jsem vyběhl se sluchátky na uších a poslouchal čtenou knihu.
Nejsem moc na knihy o osobním rozvoji, rád si na životní pravdy přicházím sám, ale této jsem neodolal.

Miguel Ruiz .:. Čtyři dohody

Je načtena panem Duškem a jeho hlas mě dokáže vtáhnout do děje, do myšlenek autora.

Hodně mě zaujala a s kombinací běžecké euforie jsem se brzy dostal do toho úžasného stavu jakoby meditace, kdy hlava se odpojí od těla, přepne monotóní běh na autopilota a odebere se do světa snů a fantazie.

Rozebíral jsem slova autora a vkládal je do okolností svého života.
Toho ledu pod nohou jsem si všimnul, až když jsem na něj šlápl.
Ukázkový držkopád, nohy vystřelily vzhůru, ruce pod tělo.
V hlavě jsem cítil to křupnutí a ucítil výstřel bolesti.
Skončil jsem o pár metrů dál, pod kopcem.
Meditační hlas pana Duška dále mluvil o magii slova.
Ani jsem moc nenadával, jen jsem sykl bolestí a vstával z ledu ... kontroloval škody.
Ruka bolela, ale hýbat se s ní dalo.
Nohy chvilku protestovaly, ale rozběhly se.
Byl jsem jen v půli cesty, půl mi zbývalo.
Doběhl jsem ji.
Po chvíli už se ruka nehýbala. 

Hele lidi, fakt opatrně, klouže to ;-)

Dnes pohodových 10 km a zlomené zápěstí.

Ale běhat se s tím dá ...

Jo, málem bych zapomněl ... chcete říct vtip?

Minulý týden jsem si zrušil úrazové pojištění :-D

 

Žal běh

Protože mám od nového roku roupy a přemýšlím coby, vymyslel jsem si na letošní rok koketování s maratonskou délkou.
Nějaký pěkný závod v přírodě, sem tam kopeček, potůček, málo lidí ... však to určitě znáte.
A protože jsem přes Vánoce trochu zlenivěl a maraton chci doběhnout v nějakém rozumném čase (ne s limitem za zády), poohlédl jsem se po tréninkovém plánu.
Ani ne tak kvůli radám kolik kilometrů, kdy a v jaké rychlosti, ale spíš kvůli jeho pravidelnosti.
Ono, když si můžu v kalendáři odškrtnou, že dnes splněno, hned to jde lépe.
Svůj tréninkový plán jsem si hodil sem: Maaristaan trénuje na MARATON, ale vlastně tam pro nikoho nebude asi nic moc zajimavého. Jen strohý koment, nějaká mapka a fotka ... sloužit by to mělo hlavně mně.
Je to takové to, mnou zmiňované, odškrtnutí dne.
Tady, na tomto místě, chci i nadále psát ty "záživnější" běhy a postřehy okolo a tam vedle jen nudné poznámky ohledně plnění plánu.
Ale pokud vás to baví, samozřejmě jste zváni.
Držím se plánu týden ... a zatím to jde :-)
 .........................

Dnes ráno mi volal můj syn, že se mu po mně stýská, ale že se má u dědy dobře a ať pro něj dnes raději nejezdím, že to bude stačit zítra ... no, co na to říct?
Utřel jsem slzu a naplánoval si žal běh ...
Venku sníh, svítící slunce a v srdci touha se toulat.
Nad mapou jsem si naplánoval výlet, sebral batoh a utíkal na vlak.
Chlapík v kupéčku byl asi trochu nervozní, když jsem si před nim začal stahovat šusťákové kalhoty a opravdu nevím, zda ho uklidnilo, že jsem pod nimi měl elasťáky.
Jen přitiskl kolena více k sobě a bez pohnutí čučel z okna ...

Vystoupil jsem o pár zastávek dál, nasadil šátek a hurá do polí.

 Nikde nikdo, pusto a prázdno ... přesně tak, jak to mám rád.
Jen ledový větřík v obličeji povzbuzoval do rychlejšího tempa a pískal mi tajemnou písničku.
V létě jsem část této trasy šel se synem v rámci Pohádkové cesty a bylo pěkné srovnávat změnu kraje v jiném ročním období.
Je teda ale fakt, že v květnu to zde bylo o dost příjemnější.
Půlka tratě vedla stále do kopce a prochladlé nohy začínaly protestovat, ale každý kopec má svůj vršek, který trápení ukončí a spustí rychlé nohy opět dolů.
A dolů to trvalo až do mého cíle ...dokonce jsem i lítost pocítil, když jsem zastavil před domem příbuzných a autem, které mě zase doveze domů.
Měl jsem ještě dost sil, ale ne tolik, abych to zvládl zpět celou cestu až domů.
No ... delší běh mám v plánu zítra, tak něco vymyslím ;-)

Apocalypse Now

Vyběhl jsem ze svého úkrytu do zimní tmy a běžel ve stínu mimo poblikávající pouliční lampy.
Nedaleko jsem zaslechl střelbu a dunění výbuchů.
Obzor osvětlila záře raket a světlic.
Dech se zrychloval a hlava se instinktivně tiskla mezi ramena.
Čekalo mě necelých osm kilometrů nebezpečného běhu uprostřed pouličních nepokojů a městské války.
Dlouhých osm kilometrů městem, které se stalo terčem odstřelování neznámého nepřítele, osm kilometrů do bezpečí domova.
Běžel jsem po okraji města, stále jsem se držel stínů a nenarazil ani na živáčka.
Jen hluk granátů a raket byl stále silnější.
Bílé svělice vysoko vybuchovaly nad horizontem města a zaháněly tmu do koutů.
Jeden dlouhý záblesk nade mnou odhalil ledovou past, kterou někdo nastražil přes cestu.
Na poslední chvíli jsem uskočil úhybným manévrem do křoví a vyhnul se té smrtelné oblasti.
Ledové pasti jsou zákeřná věc, určené k likvidaci nepozorných přeživších, způsobuje ošklivé zlomeniny kotníků, v lepším případě bolestivé zranění sedacích svalů.
S hrůzou jsem si představoval svůj osud, kdy bezbranný ležím na zmrzlé cestě a čekám, dokud mě nanajde nepřítel.

Blížil jsem se k dříve obydlené oblasti.
Válečná zóna se zdála nedaleko, střelba byla častější.
Znenadání se za mnou ozval hrůzostrašný rykot a štěkot.
Zdivočelý vlčák po mně vyrazil s vyceněnými zuby a skočil.
Ve své zběsilé šílenosti si neuvědomil překážku mezi námi a vrazil do dátěného plotu.
Nenávistně zaúpěl, vyskakoval, vrčel a jeho teplé sliny mi dopadaly na tvář.
Srdce zběsile tlouklo a nohy se podlamovaly.
Zrychlil jsem svůj běh a dostal se ke komplexu nemocnice.
Brána dokořán, v plné rychlosti z ní vyrazilo záchranné auto, posádka vypadala unavená k smrti.
Nevšimnul jsem přijíždějícího auta.
Otevřelo se okenko a z něj na mě někdo vyslal proud rozjařených nadávek.
Zarachotila salva zbraně a přede mnou se objevila sprška jisker odrážející se od chodníků.
Zahnul jsem ze schodů dolů, snažil jsem se zmizet a popadal dech.
Plíce už nestíhaly rychlý běh.
U autobusové zastávky leželo lidské tělo bez hnutí. Po zádech mi přejel ledový prst.
Z ničeho nic se tělo začalo třást a zbídačený chlap vyvrchl na chodník obsah svého žaludku.
Asi nějaký plynový útok.
Nasadil jsem si raději roušku a bez zastavení běžel dál.
Výbuchy byly častější a silnější.
V těsné ulici ohlušovaly.
Proti mně vyběhlo pár lidí, ale zasáhla je sprška jisker, vybuchující jim pod nohy.
Nečekal jsem na jejich osud a zběsilým tempem vyběhl dlouhý kopec.
Záda mi znovu osvětlovaly světlice a moje tělo vrhalo dlouhý stín.
Už jen poslední kilometr, kolem hřbitova a pak rovinka před krytem.
U hřbitova stál hlouček omladiny, hlavy měli zahalené v dusném dýmu.
Smáli se hlasitě a v tom smíchu bylo znát šílenství.
Tipnul bych to na menší dávku nervového plynu a byl rád za svojí roušku.
Už jsem unaveně klopítal a sil ubývalo.
Konečná rovinka byla přehlídka dělostřelců, nedaleký les po mé pravici se ztrácel v kouři a záblesků výbuchů.
Ke krytu jsem doběhl na poslední chvíli, kolena se podlomila a ruce se zachytily zábradlí.
Přiložil jsem čip k elektronickému zámku, západka zarachotila a dveře se otevřely.
Vpadnul jsem dovnitř a dveře za sebou zabouchl.
Hluk venkovní vřavy utichl ...

"Ahoj drahý, jak jsi si zaběhal?"
"Ale jo ... jen to byl blbý nápad běhat o Silvestrovské noci"

Všechno nej do nového roku a spousty pěkných běžeckých zážitků, kolegové v běhu ;-)

Stroj na sny

Čas od času se to mladým rodičům nečekaně stane.
Skoro neplánovaně a zcela vyjímečně.
Vyjedou na rodinou návštěvu daleko od domova a zpět se vrátí bez svého milovaného potomka.
Dědeček slíbil, že syn přežije a co víc, že si den bez rodičů užije.
A co my? Užijeme si den bez neustálého poskakování a neúnavného vyprávění našeho malého klona?
Venku ošklivě, marast a pod tou břečkou ještě neroztátý led ... na romantickou procházku to nevypadá.
Co udělají mladí manželé, kteří jsou po strašně dlouhé době spolu sami a mají celý den pro sebe?
No jasně!
Sbalí se a jdou spolu do fitka ;-)

Moje nabídka romantické upocené dvouhodinovky ve fitku se mé ženě zdála neodolatelná a tak jsem měl šanci poprvé v životě vstoupit na ujíždějící pás.

Pobíhání na běžeckém pásu ve fitness centru však má pár záludností.
Nervozní tintítko chlapec se musí ke svému cíli dostat přes ostrůvek pravých chlapů s pazourami tlustými jako jeho pas, kteří zvedají činky nepředstavitelných hmotností ... a na seběvědomí mu opravdu nepřidá skutečnost, že rovnou zamíří do koutku plných žen a postaví se jim bok po boku.

(jen pro jistotu ... to nejsem já :-)

Žena mi ještě trpělivě vysvětlí obsluhu (tlačítko Start opravdu znamená to, co je na něm napsáno) a můžu začít klusat.

Přes počáteční tápání a nesmělé krůčky, které jsou absolutně mimo rychlost pásu, konečně naťukávám na displeji tu správnou hodnotu a můžu se pustit držadla a začít běhat.

Brzy se od činek zvedají usměvavé oči a brady ukazují mým směrem.

Už jsem se někdy zmínil, že když běžím, většinou se mi na mé tváři objeví barva hodně zralého rajčete?

A je úplně jedno, zda mám za sebou 400 metrů, nebo deset kilometrů.

Dovedu si představit, jak na mě shlížejí ... "Hele na něj, přes Vánoce mu narostl pupík a teď se rozhodnul, že ho za hodinku u nás v posilovně shodí ... to bude ještě sranda".

Raději jsem se díval na němé zprávy před sebou a v hlavě si vytvářel kolem sebe krajinu se spoustou stromů a žádným pravým chlapem.
To mi jde ... vytvářet neexistující světy a žít v nich.
Brzy jsem si na pás zvyknul a užíval si té neměnné rychlosti.
Toho já venku nikdy nedocílím ... každou chvíli měním tempo, občas zastavím, abych si vyfotil okolí, abych pokecal s broukem na cestě, abych šmíroval ptáky v trní.
Kdežto pás na moje kochání dlabe a jede si stále dokola svoji rychlou hučivou píseň.
Kilometry svižně ubíhají, holky vedle mě se párkrát vystřídaly a kluci od činek se zase zklamaně věnovali svojí náloži.
Možná čekali, kdy se přidám k nim a u dvoukilové zátěži budu funět jako lokomotiva, ale brzy jim došlo, že tam nejsem kvůli nabírání hmoty a že mě z holčičí zóny nikdy nedostanou.

Nakonec jsem odjížděl z fitka nadšený.
Žena příjemně unavená a já s hlavou plnou plánů o tom, jak si našetřím na běžecký pás domů.
Líbí se mi ta představa, jak běžím v pokoji a z okna koukám na vichřice, sněhové kalamity, průtrže mračen a konce světa.
Každý den, půl hodiny před odchodem do práce ("Na to rychle zapomeň, nebudeš nás budit rachotem běžícího pásu", řekla moje milá), stejně jako ti úžasní mladí mužové v různých filmech, kteří dbají na svojí postavu a svojí kondici.
Dokonce v mých představách zmizel i ten panelák odnaproti a místo tohoto výhledu mi před okny vyrostla panorama hor a na druhé straně bytu pro změnu krásný útes nad mořem.

(a taková okna doma taky nemám :-)

Kdo by to byl do běžícího pásu řekl? Takhle úžasně rozvíjet fantazii ...

Noční představení hvězdné oblohy

Na přelomu včerejšího a dnešního dne se na obloze odehrávalo světelné představení meteorů Geminid (více zde).
No nedalo mi to a spojil jsem noční běh, testování nové čelovky a přírodní dramatické divadlo v jedno, navlékl na sebe veškeré běžecké hadříky, které jsem ve skříni našel, a hodinu před půlnocí vyrazil do vymrzlé tmy.

Poprvé v životě jsem vyběhl do přírody v záři baterky a musel jsem si na to nepřirozené světlo zvyknout.
Vždy jsem běhal po tmě, za svitu měsíce, ale dnes byl měsíc v novu, jakoby nechtěl svým světlem rušit představení.
Potíž s čelovkou je ta, že se v ní odráží všechny oči v křoví, ať už skutečné, tak ty, které vytvoří moje hlava.
Čím blíže k lesu, tím pomalejší běh, tím více šepotu v uších a divné stíny běžící mi po boku.
Už jsem se někdy zmínil, že jsem sralbotka ohledně lesa v noci?
Zachránila mě pěšinka ve sněhu mířící do pole :-)
Temný les jsem nechal jeho nočním obyvatelům a vyrazil jiným směrem.
Nad hlavou byla mračna ozářená světelným smogem od města, ale dalším a dalším kilometrem se záře velkoměsta vytrácela a zbyly jen ty mraky.
Hvězdné války se nekonají, místo abych chrněl ve vyhřáté peřině, blbnu na poli s čelovkou :-(

Když ale věříte v nekonečnou moc Matky Přírody, občas býváte odměněni ... zvedl se ledový vítr a nad mou hlavou se vyčistilo velké oko oblohy, ohraničené nepropustnými mraky.
Hvězdy pomrkávaly a místo úvodních titulků filmu se přes celé to vyčištěné oko oblohy "pomalu" nesl první meteorit.
Stál jsem v otevřené krajině, hlavu zakloněnou a oči (s jinovatkou na řasách) dokořán.
Bez pohnutí ... s fascinací.

Desítka parádivých hvezdiček předvedla svůj dlouhý závoj a zmizela za oponou.
Neplýtval jsem různými druhy přání, přál jsem si jen to jedno jediné ...

Nakonec jsem začal vnímat ledové prsty ztvrdlé Země na stehnách a otočil se k návratu.
Nevšiml jsem si, jak moc začalo přituhovat.
Z šátku přes ústa se stal ledový krunýř a teplá postel z dálky volala.
Chvilku to trvalo, než se mě dočkala ...