Sprcha na oválu

Včerejší parný podvečer jsme celá rodina využila ke společnému sportování.
Máme na návštěvě nejlepší chůvu na světě - dědu, který nám dělal podporu a hlídal divokou zvěř.
Protože bylo fakt vedro (přes třicet kolem půl osmé večer) a nám se nechtělo plahočit se betonovým městem, vyrazili jsme na ovál, který máme hned za barákem.
Nikde nikdo, všichni u vody.

Hugo byl statečný a půl kola dal s námi.
Pak odpadl, našel něco k prozkoumání a na nějaký pobíhání se nám vybodl.
Celou dobu nám potom fandil.
Po pár kolech jsem shodil boty a běhal po trávníku bos.
Krásně hustý trávník, ideální na bosé nohy.
No nebavilo mě to dnes dlouho a raději jsem se přidal k Hugovi a povzbuzoval Lucchu.
Vydržela to potvora dlouho. Ne, ona mi prostě nedovolí být v něčem lepší! :-)

Pak se tam ukázal správce, lýtka jako hovado, zdvořile nás pozdravil a pustil nám zavlažování trávníku.

Kdybych se měl někdy stát bezdomovcem, vím, kam budu chodit pod sprchu :-)
Hugíno se urval ze řetězu a my se bavili.

Prostě krásný společný sportovní podvečer.

R.I.P. New Balance ...

Umřely mi moje první běžecké boty :-( viz: Prvni boty
A to prosím po šesti (6-ti!) měsících!
Rozpadla se jim pata a pod "postrováním" je nějaký plast, který mi rozedral nohu do krve.

Domů jsem v neděli tak tak dopajdal.

Jsou to tedy pěkný škráby, šunt nekvalitní, mrdky nespolehlivý a je mi z toho smutno ... měl jsem v plánu je prošoupat, proběhat podrážku a pak je se ctí zarámovat a v dílně vystavit na zeď jako památku na běžecké začátky, ale takhle?! Copak si to zaslouží?
Doklad samozřejmě nemám a popravdě, hádat se s prodavačkou o tom, že v běžeckých botách přeci nemůžu běhat, se mi moc nechce.
Prasátko je prázdné a kručí mu v bříšku, tak jsem botám udělal akutní operaci a zalepil je náplastí.
Nemyslím si, že je to dokonalé řešení, ale zatím běhají ...

Nemáte někdo zkušenost s těmito? Vydrží alespoň sezónu?
Adidas Kanadia 4 TR M

O jiných cestách

Neznalý člověk by řekl, že pravidelné pobíhání se zákonitě musí stát stereotypem a tak trochu nudnou záležitostí.
Stejné trasy, stejné pocity ... však víte, jaké to je s opakovanými činnostmi.
Ať je ta laskominka jakkoliv dobrá, když ji máte každý den k snídani, ztratí pro vás tu exkluzivitu.
Pobíhám už půl roku a stále jsem se pohybu nepřejedl.
Nastaly sice chvíle, kdy jsem měl pár dní po sobě půst, ale o to více jsme si při další porci pochutnal.
Možná je to tím, že si dokáži dát pokaždé jinou přílohu.
Ikdyž běžím již prošláplou známou stezkou, vždy z ní někde seběhnu a objevuji jinou, protože se moje duše brání točit dokola.
Nechce poznávat každý kamínek na trase a druhý den běžet znovu okolo něj a sledovat, zda ho někdo neodkopl o pár metrů dál.
Chce poznávat jiné kamínky, jiné díry pod nohami a jiné stromy u cesty.
Fascinuje mě to poznávání "vlastně známého".
Tento týden mám ve znamení městského běhu ... zničeho nic se mému JÁ nechce do dálky mezi lesy a polní cesty a vyhledává neznámé v rodném městě.
Už poněkolikáté běžím podél řeky a skal, když se tam najednou objeví nová odbočka.
Jasně, že tam byla i před tím, ale duše ji ještě nepotřebovala a tak pro ni neexistovala. Síla myšlenky ji vytvořila až ve chvíli, kdy bylo potřeba trocha jiného koření k zážitku.
Vedla nahoru na skály a z ničeho nic se z obyčejné cyklostezky podel řeky stala úzká pěšinka v "horském" prostředí.
Nadšení je odměněno novým pohledem na město a najitím dávno ztracené vzpomínky na dětství.
Už jsem tu kdysi byl a na vrcholu nejvyšší skály četl upomínku na dva neznámé malé kluky, které tato skála připravila o život.
Vybavil se mi ten dávný pocit zděšení ze zjištění, že člověk nemusí zákonitě umírat jako starý člověk.

Vybíhám do svého světa ... bavím se se svojí duší a užívám si své tempo.Relaxuji a nabíjím se pohybem, hraji si s myšlenkami a vytvářím jiné reality.
Běžím a cítim se živý.
Vybíhám z lesa a napojuji se na cestu jinému běžci.
Jsme jak šťastní psi, kteří na prázdné návsi potkají druhého vořecha.
Zavrtíme pomyslnými ocásky, štěkneme po sobě pohledy a místo vycenění zubů po sobě hodíme úsměvem.
Přídáme do kroku a honíme se podél plotu.
Starý šedivý vlk a mladé štěně hrající si na velkého.
Jak to tak bývá, vlk dá štěněti lekci a pak si s hlasitým radostným vytím běží po svém, občůrat své patníky.
A štěně radostně poskakuje domů s vědomím, že vše je tak, jak má být ...

Znovu v Moravském krasu

Už skoro čtrnáct dní jen tak pobíhám od nikud nikam.
Z práce nebo do práce, ráno nebo večer, jen krátké trasy s nevalným pocitem uspokojení, takové to upocené nic, aby se neřeklo.
Chyběl mi dlouhý výběh, výplach mozku a duševní rozmluva sebe se sebou.
Chyběl mi ten klid a mír v duši a hromadila se ve mně taková divná nervozita ... zvláštní duševní tik, neurotické škubnutí okem.
Konec hektického týdne byl pomyslná tečka.
Odjeli jsme na venkov a slavili rodinné kratochvíle.
Dnešní nedělní ráno jsem sobecky využil pro sebe, rodinu nechal napospas ranímu rozmrzelému rozběhu a vydal se dobít si vnitřní baterie.
Bylo po celonočním dešti, čistý a voňavý vzduch, který v plících vyloženě chutnal.
Seběhnu kopec a jsem na rovné cestě přímo do Moravského krasu.

Ještě je brzy a turisté zatím lezou z postele a dávají si první kávu.
Běžím kolem penzionu, kde si na terase čtou starší manželé noviny a s úsměvem mi přejí dobré ráno.
Je krásně vlhko a ptáci jsou hlasití.

 

Už jednou jsem tento kraj probíhal a tak dnes měním trasu.
Zamířím ke Kateřínské jeskyni a pak dál za ní, hluboko, kam moc turistů nechodí, nejsou zde stánky s párky.
Jen cyklisté vědí jak moc krásný to tam je.
Po čase se otočím a běžím zpět.

Rovina mi přestává stačit, ty stráně všude okolo mě lákají a svádí.
Na rozcestí koupím pohled rodině (cítím trochu výčitky, že já si tu užívám a je nechal doma) a podlehnu naučné stezce na Macochu.

V půli toho vytouženého krpálu docházejí síly, ale za chůzi se nestydím a svižně pokračuju lesem dál. Jsem trochu zklamaný, čekal jsem, že z vrchu bude vidět do dáli a že se budu kochat, ale kochal jsem se jen kluzkými kamínky na cestě.
Je mi krásně, zase se mi v těle rozlil ten pocit, kvůli kterému vlastně běhám.
To dětské nadšení z dobrodružné výpravy a radostné myšlenky přerostlého kluka.

Nad Propastí už bylo hejno turistů a spousta cizích jazyků.
Brzké ráno přeskočilo do dopoledne a kraj se začal hemžit lidmi.
Nastal čas se vrátit domů.
Seběh zpět do údolí mi dělal trochu problémy, moje krosové boty nejsou moc dělané na kluzké ušlapané kameny a svaly začínají trochu pobolívat.

Začínám být opravu zvědavý na svůj první závod, který mě zde čeká v září.
Představuji si, jaké to bude běžet tudy s pár stovkama dalších běžců, slyšet kolem sebe hlasité oddechování a cítit cizí pot ve vzduchu.
Vlastně si to nedokážu představit.
Ale asi to nebude tak klidné jako dnes.
Pokud bude v den závodu opravdu horko, tak zde, na tomto místě, bude moje občerstvovačka.
Voda je krásně ledová a čistá, a namočený šátek na hlavě prostě musí vynahradit vodu z houbičky :-)

Na hranici mezi dvacátým a jednadvacátým kilometrem, u továrny ČKD, se mi zničeho nic zahuhlal svět a tělu vypnuli proud.
Došla energie, nohy přestaly běžet a mozek se resetoval. Jakoby to vše bylo signálem přírodě, začalo pršet.
Jemný rovný déšt, který mě pomalu zchladil a vydržel se mnou ty zbývající kilometry v chůzi až domů.
Nijak mi nevadil, skoro jsem jej nevnímal.
Pod kopcem se s mojí unavenou industriální duší rozloučili železní chlapíci.

Kroky ve tmě

Při sobotním Pohádkovém pochodu se synem se mé tělo pěkně protáhlo a tak se mu zachtělo pohybu, že jsem neodolal a rozhodl se ještě ten večer vyzkoušet svůj vlastní noční půl maraton.
Čelovku nemám a v lese se v noci bojím, takže volba padla na silnice mezi vesnicemi.
Tak trochu jsem sázel na měsíc a na cesty bez výmolů a řekl si, že svítit si baterkou na cestu nebudu.
Jen co Hugo usnul, ověsil jsem se jak vánoční stromeček blikačkami a reflexními pásky nad koleny, na záda dal náš nový batoh s mikinou a drobnostmi a vydal se za nočním dobrodružstvím.

Slunce už bylo za kopcem a světla kvapem ubývalo.
První půlhodina vedla lesem a já v zádech cítil bojácné mravenčení, ale nemusel jsem se bát.
Jelikož je náš nový batoh cyklistický (a hodně levný) tak se ukázalo, že je absolutně nevhodný na běh.
Očka zipů při běhu cinkají o přezky a naopak, a tak jsem byl slyšet několik metrů dopředu.
Všechna noční stvoření se polekala a dala se na útěk
Cítil jsem se jak cikánský povoz na cestě.
Sice batoh perfektně sedí na zádech, ale to cinkání bylo v noční tmě strašný.
Příště si vezmu izolepu na přelepení ...

Brzy byla tma docela hustá a detaily na silnici se slily v tušenou cestu.
Měsíc moc nesvítil, byla ho jen trocha a ta trocha každou chvilku zalezla za mrak.
Ale vlastně to ani tak nevadilo.
Na známém rozcestí jsem váhal, zda se nemám raději vydat k domovu a vybodnout se na to, ale duševní rozpoložení mělo nad čím přemýšlet a chtělo dál.
Potkal jsem na louce krávy a docela mě to překvapilo.
Vždy jsem si myslel, že na noc se stáda ženou do stájí, ale tady na mě líně koukala asi desítka krav a čekala na vlka.
Pozdravil jsem je: "Nazdar krávy!", ale jen co jsem to vyslovil, přišlo mi to nepatřičný a s omluvou jsem to opravil na "Chtěl jsem říct, jak se máte, holky".
Ani nezabučely ... krávy.

Další vesnice a zde už jsem začal potkávat sem tam auto.
Nic moc pocit. Světla reflektorů hodně nepříjemně oslňují a člověk trne, jestli bude muset skákat do příkopu plných kopřiv.
Naštěstí jsem byl asi hodně vidět, protože mě auta registrovala dlouho dopředu, zpomalovala na krok a vjížděla do protisměru.
Musím říct, že ohleduplnost největší, ale beztak se chtěli jen podívat, co se to tu sune za magora.

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně to byl nudný běh.
Všude tma, nebylo se na co koukat, ale běželo se moc dobře, protože teplota byla ideální a tempo rychlé a vyrovnané.
Proběhl jsem městečko, kde se mi traťový plán stáčel zpět k domovu, a musel se vydat po silnici, která už byla docela frekventovaná.
Nudu vystřídal strach z aut a ta pohoda se někam vytratila.
Už mi to celá tahle sranda nepřišla jako dobrý nápad a poprvé jsem se podíval na hodinky.
Něco málo přes dvě hodiny běhu, přede mnou vesnice s vlakovým nádražím a za čtvrt hodiny má jet poslední dnešní vlak (jsem si ho doma pro jistotu naplánoval jako úhybný manévr, kdyby mi došel dech).
Měl jsem radost, že jsem to běžel podle odhadu a dostal se do míst "kontrolního" bodu zavčas.
Stočil jsem to ze silnice a vydal se ke kolejím, doufaje, že jsem ten půl maraton do noh dal.
Doma jsem podle mapy zjistil, že mi chyběl kilometr ... ale ten jsem si vynahradil, když jsem vylezl z vlaku a 2 km běžel domů ;-)

Ale jo, bylo fajn si vyzkoušet něco nového a přidat do běhu nové koření , ale opakovat bych to nemusel.
Ten závěrečný pocit ohrožení na silnici za to nestál.

Pohádkový pochodový běh

Tentokrát to nebude přímo o běhu, tentokrát to bude o pochodu (a pobíhání) otce a syna.
Ráno jsme si dali vydatnou snídani, zabalili bágl, nechali mámu spát a vydali se na 13.ročník "Velké pohádkové cesty".
Oba dva jsme v sobě cítili závodní choutky, Hugo pořád že musíme být první a celou cestu ke "startu" kolem mě poskakoval a pobízel k rychlosti.
Hned po registraci vyrazil do kopce s pokřikem "Chyť mě" a s úsměvem předběhl tři ploužící se rodinky.
Samozřejmě že start přepálil a v půli kopce mu došel dech.
Nenechal se tím zaskočit a hned si mě osedlal "Na koně, táto, na koně!" a klacíkem na podpírání mě začal pohánět do klusu.
Nenechal jsem se pohánět dlouho a brzy jsme začali střídali naši ověřenou taktiku 1/4 maratonských procházek.
Támhle na kopec na koni, k támhle tomu stromu pěšky, pár metrů šouráka s brekem a pak zase na koně.

Trať byla náročná: kopce, polní cesty, obilí, lesní cesty, asfaltky.
Po rozpačitém přepálení startu jsme se ale dostali do rytmu a do Huga vjel jeho standardní čert.
Provokoval kolem pochodující prcky a vybízel je ke hře na honěnou.
A jako pyšný táta musím říct, že jim vždycky utekl.

Pohádkovými bytostmi jsme se nenechali rozptylovat a úspěšně jsme se jim vyhýbali, nepozorovaně oběhli jejich kontrolní stanoviště a nenechali jsme se brzdit jejich nástrahy v podobě nezdravých bombónů a žvýkaček. Drali jsme se zástupy uťapkaných dítek stále dopředu.

Když to vezmu zpětně, tak musím uznale podotknout, že Hugo uběhl polovinu tratě.
Fakt běhal, já statečně za ním, s povzdechy cizích maminek o hyperaktivních dětech za zády.
Pod každým kopečkem mu sice došel dech, ale během odpočinku na ramenou si zase dobil baterky, takže jsme si své tempo drželi stále obstojné.

Do cíle jsme dorazili ve zdraví, vyzvedli si pamětní diplom, energii vybili na skákacím hradě, abychom ji získali zase zpět vyfasovaným ledňákem a limčou.
5ti sekundové zdřímnutí v autě Huga vrátilo zpět do jeho tepové frekvence a k neutahání si doma dává další várku běhu za kočkou Čestmírou.
Za pár let nás čekejte na startu Silva Nortica Run ;-)

Ráno po bouři

Včera večer krajem prošla bouřka, Matka Příroda zalila svoji zahrádku a mojí hlavě se ráno v pět zachtělo lehkého výběhu v tom pobouřkovém stavu.
Hlava je čilá hned, jen to tělo za ní zaostává asi půlhodinu.
Ne a ne se nastartovat.
Síla vůle táhla nohy po pěšince a občas jsem je musel napomínat, jak se pletly do cesty.
Tělo se probralo až když jsme uprostřed lesa potkali protiběžkyni a snažilo se schlíplost schovat za ladný krok.
Ta potvora už běžela směrem zpět k městu ... by mě jako zajimalo, kde se tu vzala a kdy jako vstávala? Peče celou noc rohlíky a pak běží domů spát?
Už jsem ji párkrát potkal při ranním běhu, já začínal, ona finišovala.

On ten les byl stejně nějak moc plný života.
Jsem najivně myslel, že se příroda teprve začne probírat, ale ono ne.
Všichni lesní tvorové už byly dávno vzhůru a v klidu snídali.
Pár sekund mi běžela bok po boku srna, ale nebavilo ji moje tempo dvounožce a s mírným pozdravným odfrknutím se zastavila a začala se pást.
Jakoby mi chtěla dát najevo, že člověk ji nijak nebere, necítí se ohrožená, běžná součást jejího života.

Také jsem poprvé vživotě potkala divočáka.
Byl naštěstí sám a bál se mě víc než já jeho ... utekl jiným směrem než byl strom, který jsem si vybral jako únikovou cestu.
Těch tu bylo docela dost ... včerejší bouře přerovnala pár stromů a změnila cestu.
Neumí lést kanci po spadlých stromech, žene?

Ten ranní klid je úžasný.
Tělo se mi místo únavy z běhu nabíjelo sluncem a více a více získávalo energii.
Tráva byla příjemně mokrá a svěží vzduch vydal za bohatou snídani.

Chvilku to šlo i bez bot, mít bahno mezi prsty je věc, která člověka pobaví.

Když jsem doběhl domů, ještě to tam všechno spalo.

Probudilo je klapnutí dveří, z postele vyskočil syn a chtěl vědět, co jsem zase všechno viděl.

Žena mě pohladila pohledem a požádala o kafe.

Takový normální den ... s tak pěkným začátkem.

  

13 km, 16°C, vycházející slunce