Půlmaraton Moravským krasem 2012

Tak ... svoji první běžeckou maturitu mám za sebou a musím říct, že jsem moc spokojený.
Na Půlmaraton Moravským krasem jsem se připravoval poctivě a svědomitě a po vzoru profesionálních sportovců (a protože se to tak nějak sešlo všechno najednou) jsem měl i soustředění u moře (dovolená) a nakonec i na horách (cesta z dovolené).
Ale o tom vám povím někdy později, teď jsem plný emocí ze svého prvního půlmaratonu a musí to ze mně ven.

 

Z dovolené jsem se vrátil v  noci před závodem, připravený na vše (vedro i sníh) a protože mám na Blanensku přiženěnou rodinu, tak jsem nemusel nikam spěchat, nikam se chystat, hezky jsem si vyspával a nic neřešil.
K snídani jsem si dal kraťoučké vyklusání po vesnici a během dopolední procházky se ženou po městě, jsem si vyzvednul startovní balíček s čipem a tričkem.
Byl tam i pamětní list, ale to se na mě nezlobte, jako člověka, který má rád grafický design, mě takovýto list skoro urazil.
Za rámeček si ho, s prominutím, nedám ;-)
Trochu mě mrzí, že se tu nedávají účastnické medaile, ale startovní číslo jako památka mi stačí.
A zážitek to byl opravdu hezký, tak bude na co vzpomínat.

Do závodního městečka jsem přišel s obrovským podpůrným týmem rodinných fanoušků a za neúnavného troubení mého syna (na děsně nepříjemnou trubku), jsem se zařadil do fronty natěšených běžců.
Hezky na konec osmisethlavového davu s ideou, že když budu pomalu a jistě předbíhat ty před sebou, hlava nabere sebedůvěru a běžecký krok svoji jistotu.
Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí a budu ho praktikovat i dále.
Kdybych se natlačil někam dopřeději a pak viděl ty davy, které mě míjejí, asi bych se nervově zhroutil ...

Chvilka přešlapování na místě, nervózní usmívání se na kolemstojící a jde se na věc.
Ani nevím jestli zazněl nějaký výstřel, jen jsem se držel davu a šel ... chvilku trvalo, než došlo na běh.
Už od začátku mi bylo jasné, že se mi poběží hezky, to člověk pozná.
Počasí příjemné, sluníčko mi nevadí, jsem aklimatizovaný na přímořské teplo.
Dvě kolečka kolem náměstí (Tímto děkuji mečícím kozám v ohrádce u zmrzliny. Moc mě pobavilo, kterak nám mečely své povzbuzení do rytmu) a pryč z města.

Dav se trhal a ikdyž jsem býl předbíhán, i já si hledal své místo a zanechával za sebou pár pomalejších kousků.
Beru jako svoji výhodu, že jsem si tuto trasu už dvakrát proběhl nanečisto, vím co mě čeká a jak si mám rozvrhnout své síly.
Vybírám si vždy nějakou postavu přede mnou a beru si ji jako cíl předstihu.
Mám v plánu začít bojovat až na otočce u jeskyní, do otočky udržovat jen mírně zrychlující se tempo, ale urval jsem se dřív.
Možná za to můžou vedoucí běžci, kteří už mě míjejí cestou zpět.
Poprvé vidím na vlastní oči Dana Orálka, nejde jinak než jim pokorně zatleskat.
Konečně za sebou nechávám smíšený páreček, s kterým se střídavě předbíháme a mám velkou radost z běhu.
Jsem hodně překvapený z dechu, lidi kolem mě funí na plný plyn a mně se dýchá lehce a tiše.
V nohách cítím pracující svaly a v botech odřenou patu, ale běží se krásně, běžecký uhrančivý stav mi sám od sebe najel už ve městě.
Užívám si přítomnost ostatních běžců a zvuky kroků v podobném rytmu.
Jsem rád, že jsem muziku nechal doma, moc by mě odtrhla od ostatních, od jejich dechu a prohozených slov mezi sebou.
Až později jsem si uvědomil, že vůbec nevěnuji pozornost okolnímu kraji. Fixuji pohledem záda běžci před sebou a snažím se jít před něj.
Naštěstí to tu znám, tak vím, že je tu krásně.

Uvědomím si, že na paty mi dýchá nějaká holka a stane se mým osobním soupeřem.
Je dobrá, ale rozhodnu se, že přede mě nepůjde.
Dotlačí mě až do cíle, kvůli ni zrychluji a nechávám se hnát.
Doufám, že nemá v záloze energii, kterou na mě vybalí v závěrečných kilometrech.
Poslední občerstvovačka mě opravdu občerstvila a vbíhám opět do města.
Přibývá chodících odpadlíků ... mám velkou radost, když předbíhám ty, kteří předběhli mě.
Holka mírně zaostává a já ji v duchu děkuju, fakt mě málem uhnala :-)
Poslední kruháč a cílová rovinka.
Mám před očima divný černý tunel, rozmazané tváře publika, potlesk a volání které opravdu povzbuzuje, opravdu silný zážitek.
Běžím tak rychle, že být to o půl kilometr delší, tak už nedoběhnu...

Málem jsem minul syna, který chce doběhnout se mnou.
Chytí mě za ruku a rychlými přískoky míříme do cíle.
Jsem tam ... mám to za sebou.
Dostávám pusu od syna, dostávám i pusu od chválící ženy.

Jsem spokojený ... a unavený.

A trocha čísel nakonec:
. je to přesně 9 měsíců, co jsem začal běhat
. bylo 26° C a svítilo sluníčko
. běhu se zůčastnilo 747 běžců
. byl jsem celkově na 517. místě
. ve své kategorii na 301. místě
. a oficiální čas mám 2:01:14

Běžecká víla

Čas plyne a moje první zkouška z běžecké dospělosti ... 1/2 maraton Moravský krasem, je za rohem.
Moje milá se do mě pořád strefuje, jak doběhnu mezi těmi těhotnými, beznohými, stoletými a chodícími a že to bude hrozná ostuda a že se na to nebude koukat.
To je její způsob, kterak mě povzbudit, abych sebou taky trochu mrsknul a neploužil se ve svém vyhlídkovém tempu.
No ... je pravda, že jsem se poslední dobou na dlouhé tratě nedostal, že si tu ve městě jen hraju na ulítlího bosonožce a nebo na poklusávajícího tátu, který svého syna bere na ovál jen proto, aby pak sednul na tribůnu a pokřikoval na svoji běhající ženu romantické povzbuzení.
Je načase vzít to zodpovědně a začít trochu trénovat ... a už mi taky opravdu scházelo to moje vyhlídkové pobíhání po kraji.

 A protože i Matka Příroda usoudila, že jsem se k tomu postavil správně, dostal jsem za to odměnu.
Více než polovinu cesty jsem měl už za sebou, nohy trochu tuhnuly, vedro se topilo v kalné řece a tělu docházela energie.
Hlava začala přemýšlet nad nejkratšími cestami domů, městskou dopravou a jinými ulejvačskými prostředky a začala se bouřit proti své svobodné vůli.
A tu, kde se vzala, tu se vzala, na cestě proti mně si to na kolečkových bruslích šinula Běžecká víla.
Sahala mi sotva po prsa, vzala na sobě podobu asi osmileté pihaté roztomilé holčičky a zastavila mě uprostřed cyklostesky.
"Ahoj, nechceš rybíz?", a natáhla ke mně svoji drobnou dlaň.
Nabízela mi hromádku svěžích kuliček jako občerstvení a kouzelně se beze studu usmála.
Uctivě jsem poděkoval, znovu se rozběhl a po cestě si do úst vkládal jednu kuličku za druhou.
Já vím, že tomu nikdo nevěříte, ale byly to opravdové kouzelné kuličky rybízu od Běžecké víly!
Únava byla tatam a nastávající kopeček jsem zvládnul se ctí a s úsměvem v duši.
Provázela mě v myšlenkách zbytek cesty až domů a tak přesně vedla mé kroky, že když jsem si pak doma přeměřil cestu na mapě, vyšlo mi přesně na metr jednadvacet kilometrů.

Děkuji za milou občerstvovačku, a doufám, že Tě ještě někdy na cestě potkám (ať už budeš v jakékoliv podobě) milá Běžecká vílo.

Narušení pokojného vnímání světa

Nedávno jsem měl divný pracovní den a vyřešil si ho tak, že jsem místo polední pauzy vyběhnul jen tak bosky (v normálních kalhotech a tričku) z firmy a běžel za město na louku (foto) vyhnat stres z těla.
Funguje to spolehlivě.
Napětí uvnitř duše mi vypudí drobné kamínky píchající do chodidla.

Co mě dnes (ve čtvrtek) na mé úterní terapii překvapilo, je zpětná reakce.
Obsluhuji zákazníka a ten se na mě před odchodem podívá a opatrně se se mnou dává do řeči:
"Před večírem jsem vás potkal na ulici, jak běžíte bos. Říkal jsem si, jestli se vám něco nestalo a chtěl jsem zastavit a zeptat se vás. Doufám, že jste byl v pořádku."

Moc ho pobavilo moje vysvětlení, že to na mě občas příjde a musím během dne utéct do přírody načerpat vnitřní sílu.
Ujistil jsem ho tím asi v přesvědčení, že pomoc potřebuji, ale že na to bude potřeba odborník z jiného oboru, než je ta jeho :-)

 (ilustrační foto nevím odkud :-)

Tímto mu ale děkuji za jeho slova a starost a omlouvám se, že jsem mu narušil běžné pokojné vnímání světa.
Na druhou stranu mám trochu radost z toho, že umím některým lidem ovlivnit jejich den a odvrátit obyčejné myšlenky do jiné sféry a donutit je přemýšlet nad jinými věcmi.

Ale jsou zvláštní ty pidipříběhy, které si o nás jiní lidé vymýšlejí na základě netradičních obrazů, že?

První běžecký sen

Dnes jsem měl svůj první běžecký sen.

Závodil jsem v krásném kraji plném kopců, skal a v údolí, kde se klikatila řeka s vyčnívajícími kameny.
Běžel jsem bosky a nakopnul jsem si palec ... plandal mi pak na něm nehet.
Vypadalo to jako nečekaný závod, protože jsem běžel v kalhotech, které nosím do práce a měl jsem vyhrnuté nohavice, přesně tak, jak to nemá ráda moje žena.
Hrozně mě štvala část rodiny (sestra s dětima a strýc - zdravím Tomáše!), kteří byli stále za mnou.
Ať jsem přidával do tempa jak chtěl, ať se ze mně hrnul pot sebevíc, pořád za mnou pobíhali a pochechtávali se, jakoby to byla ta nejpomalejší procházka.
Měl jsem hroznou touhu je strčit z té vysoké skály a nechat popadat do řeky.
Předběhl mě jen jeden chlapík a vůbec mi to nevadilo.

Ale zaběhal jsem si pěkně, to zase jo.
Probudil jsem se ve čtyři ráno a hned si musel sen zapsat do tréninkového deníku.
Dnes už na večerní běh nemusím ... už mám odběháno :-)

Ilustrace: zungzwang (http://zungzwang.deviantart.com)

Supermanovský syndrom

Včera večer jsem se honil po tmě na oválu a snažil se nahnat to, co jsem na Hodinovce nedohnal.
Vlastně jsem to nakonec dohnal a ještě předběhl svůj stín.
Tentokrát ale závěrečný pocit nebyl o běhu, byl o morálním dilematu, o Supermanovském ochranářskému syndromu versus nevměšování se do cizího prostoru.

ilustrace: Krissy Diggs (http://www.krissydiggs.com/)

Už jsem měl nějaké to kolečko za sebou, když na dráhu přiběhla dlouhovlasá holčina a začala kroužit stejným směrem.
Při našem prvním míjení se, jsem ji řekl ahoj a mávl rukou.
To byla jediná komunikace mezi námi, oba jsme byli pohrouženi do svých myšlenek a drželi se svého tempa.
Prostě dva cizí běžci, kteří vyrazili na trať v noci, buď kvůli možnosti intimního soukromí, či kvůli nedostatku času ve dne.
Po nějaké době na osvětlenou tribunu přišli dva kluci, sedli si k cigárku a sledovali nás.
Nijak se neprojevovali, jen pokuřovali a během chvilky jsem na ně zapomněl.
Uvědomil jsem si jejich přítomnost, až když jsem dohonil svojí hodinu.
Protahoval jsem si tělo, chystal se k odchodu a v tom se v mně objevil ten Supermanovský ochranářský syndrom.
Uvědomil jsem si, že teď tu bude ta holka v noci pobíhat sama a na tribuně jsou dva chlapíci, kteří sem nepřišli za sportem.
Vybavil jsem si svojí ženu, která taky chodí běhat na sklonku dne, a představil si ji zde.
Nechtěl bych, aby běhala v noci na osamoceným místě, sledována dvěma klukama.
Jasně, možná si šli jen na klidné místo zakouřit a pěkně si popovídat, ale já se asi moc často koukám na zprávy na Nově.
Přemýšlel jsem, zda ji nemám zase doběhnout a kavalírsky nabídnou své ochranářské služby.
Něco jako: "Milá slečno, znáte ty kluky na ochozu? Pokud z nich máte špatný pocit, stačí říct, ještě mám dost sil, tak tu budu pobíhat opodál a počkám až dokončíte svůj běh, abyste se v bezpečí dostala domů."
Nebo tak nějak podobně.
Pak si ale říkám, jestli právě díky tomu nebudu já za toho ouchylu, který obtěžuje běžkyně v noci.
Nebo se mám vrátit na dráhu a beze slova běhat dál a počkat dokud neodejde?
Potají střežit nevinnost neznámé dívky?
Nakonec jsem se rozhodl neplést se jiným do života (možná ji vůbec myšlenka na nějaké nebezpečí nenapadla a moje paranoidní myšlenky by ji jen vykolejily a vytvořily krčící se stíny ve křoví) a odešel domů.
A celou cestu myslel na to, jak bych si neodpustil, kdybych se následně dočetl v novinách o útoku na bezbrannou běžkyni na stadionu.
Proto se ptám, milé běžkyně, co byste rády v tuto chvíli chtěly vy?
Paranoidního ochranáře v teniskách, nebo svůj klid, své myšlenky a případně i své obavy a svůj strach, nad kterými chcete mít svoji kontrolu?
Kde je ta hranice mezi kavalírem a nechtěným obtěžovatelem?

Židle v poli a oběd v hlavě ...

Některé výběhy jsou hned od začátku jasně vyhlídkové.
Nehraji si na rychlost ani na výkonnost, nehraji si na běžce, jsem jen obyčejný jogger a můj sobotní běh je takový běžecký výlet plný relaxace, pěkných výhledů a netradičních odpočinkových míst.
Psychoterapeutické sezení (pobíhání) pro vyčištění hlavy.
Ještě doma jsem měl v hlavě úplně jinou mapu trasy, ale znáte to.
Když vyrazím na cestu, támhle mě něco zaujme, toto si chci prohlédnout, tudyma by to nemuselo být špatný ... prostě sejít ze své cesty není vůbec těžké a právě to sejití zajistí spousty nečekaných pididobrodružství.
Vlastně ty mravokárné poučky "Nikdy nesmíte sejít ze své cesty" člověka docela dost omezují ;-)

První vyhlídkovou přestávku mi někdo nachystal uprostřed pole.
Pozval mě k příjemnému posezení, kterému se nedalo odolat a které se nedalo pochopit jinak než: "Člověče, zastav svůj krok a kochej se".
Tak jsem poslechl.

Pot osychal, řidiči na silnici pozastavovali a dívali se mým směrem.
V poli rejdily myši a nad hlavou kroužili dravci.

Druhá zastávka na mě čekala na kopci nad vsí, ve stínu lesa s vyhlídkou do kraje.
Představoval jsem si bílovlasou babičku s dědečkem, opíraje se o kus větve, kterak se pomalu sunou do kopce a tam (na své lavičce) koukají do dáli a vzpomínají na své mládí.

Seděl jsem tam a myslel na své stáří.
Myslel jsem na svého syna a svojí ženu, myslel na to vše, co máme před sebou a neměl vůbec strach z toho, co bude.
Život má člověk takový, jaký si ho udělá.
Pokud si v hlavě přehrává temné a smutné vize, prožije přesně takový život.
Na smutné a depresivní vize mě neužije, tak proč bych se bál.

Pak už mě čekala cesta necesta lesem přímo vzhůru a na otočce zpět mě zastihl telefon z domova, že mám na stole přichystaný Roast beef.

 
Cesta dolů byla nečekaně rychlá (hnal jsem před sebou rodinku na kolech, která mi na té polňačce ne a ne ujet, ikdyž se o to snažili), ale měl jsem v hlavě obrázek, který na mě působil jako ten největší dopink.
Energy gely jsou možná užitečná věc, ale vidina plného talíře splní stejný úkol.
Takže z joggera se stal běžec a pádil jsem si to k domovu a spolu s potem občas ukápla na zem i nějaká ta slina.
Bylo to moc dobré :-)