42 let/km

Není to tak dlouho (2 roky), co jsem pravidelně nazouval běžecké boty a vyrážel se proběhnout do ulic. Uběhl jsem pár půlmaratonů a myslel si na maraton. A pak ... pak jsem botky přestal obouvat a nikam už nevyrážel. Zůstal jsem doma a svojí pozornost jsem upřel jiným směrem ... no a najednou se ve mně začala objevovat zvláštní touha a chuť znovu vyrazit. Také jsem v sobě objevil i lítost, že jsem ten vysněný maraton nikdy nedal. Příští rok mi bude 42 let. Maraton má 42 km (a kousek). Tak jsem si vymyslel osobní výzvu. Dám si maraton k narozeninám. 42 km ... to je z Jihlavy do Třebíče po cyklostezce. Nedokážu si představit, že bych tu dálku mohl uběhnout. Ale mám na to rok. Rok na to se připravit. Logo a placku jsem si už udělal ... zbývá jen začít běhat ;-) Držte mi palce, jo?!

Po stopách Jaroslava Foglara 2

Že mě čeká dlouhá cesta do Prahy jsem věděl již koncem minulého roku, ale ještě dva dny před odjezdem jsem netušil, jak strávím těch osm hodin, co moje milá bude sedět na konferenci a vstřebávat moudra řečníků.
Byl jsem totiž řidičem mé ženy. Věrným služebníkem, jenž ji odveze tam a po pár hodinách zase zpět.
Co budu dělat mezi tím, je jen a jen moje věc ...
Asi Vesmír tomu tak chtěl. Po všech těch znovu přečtených knihách, návštěvě jeho muzea a Sluneční zátoky. To snad ani nemohla být náhoda.
23. ledna ... přesně 20 let poté, co se Jaroslav Foglar vydal na svoji poslední a věčnou výpravu ... zůstal jsem stát osamocen v pražských ulicích, s ručně nakreslenou mapou míst, které chci navštívit.
Vydal jsem se po stopách Jaroslava Foglara ... po jeho městě.

Přesně 20 let poté, co vyschnul pramen jeho vyprávění, měl jsem možnost pokleknout u jeho hrobu a s díky zapálit svíčku k tiché vzpomínce.
Bylo mrazivo, pošmourno a v srdci jsem cítil vděk a úctu. Plamínek svíčky živě poskakoval.
Nikde nikdo. Jen já a mé myšlenky na dětství, strávené s jeho knížkami.
Poklonil jsem se a poděkoval.

Pěšky se pak pomalu vydal k domu, kde do roku 1978 Jaroslav Foglar žil.
Ten rok jsem se já narodil ;-)
S radostí jsem zjistil, že v přízemí jeho domu sídlí outdoorový obchod Hanibal, který znám jen z jeho e-shopové podoby.
Jak symbolické, jak příhodné. Pro mě milé překvapení. Obchod pro výletníky v domě, kde žil Jestřáb. Určitě by z toho měl radost.
Musel jsem je navštívit a koupit si něco drobného.
Koupil jsem si lopatku ... na hov... na hovínko. Do lesa.
Den před tím jsem o ní totiž četl u kluků bikepackingových a nedokázal jsem odolat.
Toť můj jediný suvenýr z Prahy :-)
Dalším cílem jsou dva nedaleké parky.
Mohly by to být obyčejné parky, ale nejsou. Jsou v nich totiž umístěny dvě jedinečné lavičky. Určené k připomenutí díla pana Foglara.
Umístěny k příležitosti znovu vydaných Hochů od Boří řeky a Chaty v jezerní kotlině.
V parcích, kam pan Foglar chodil psát, usazen na lavičce, sledující ruch kolem. Tady vznikaly knihy, které ovlivnily tolik dospívajících duší. I tu moji.

První jsem našel tu, která vzpomíná na Chatu v Jezerní kotlině. Umístěná za plotkem dětského hřiště, na kterém si i přes ty mínusové stupně, hrály dvě maminky se svými dětmi.

Chvilku jsem jen tak postával u stromu a čekal, zda neodejdou, ale pak mi došlo, že vypadám dost podezřele, takhle u dětského hřiště s rukami v kapsách a tak jsem se osmělil a do ohrádky šel za nimi.

"Já jdu jen tady k lavičce pana Foglara, nenechte se rušit", zamumlal jsem pod vousy vysvětlení, abych uklidnil zneklidněné maminky.
Raději si šly hrát o park dále :-)
Chtěl jsem si chvilku na lavičce počíst, ale mrznout s knihou na lavičce v dětském parku je dost mimózní i na mě. Tak jsem si ji jen vyfotil a šouravým krokem se vydal k parku druhému.
Snil jsem při tom o útulném teplém antikvariátu s kavárnou a zapomenutým prvním vydáním v regále, s Foglarovým podpisem za naprosto směšnou cenu. No dobrá, to bych už chtěl od svého Vesmíru asi trochu moc :-)

I v druhém parku je lavička umístěná v areálu dětského hřiště, ale už jsem otrlý 40 letý pán a maminkami a babičkami malých stvoření jsem se nenechal rozladit. Policii na mě nezavolaly, pražské matky jsou zvyklé na horší pobudy než jsem já.

Bylo načase moji vzpomínkovou výpravu po stopách Jaroslava Foglara ukončit. Zmrzlé uši si žádaly teplejší prostředí a uchozené nohy pohodlné křeslo. Vydal jsem se ten útulný kout hledat.
Ale to je již jiný příběh. Tenhle je věnován pánovi, který až do své smrti zůstal v duši malým klukem. "Pane Foglare, děkuji. Je mi ctí být Vašim čtenářem."

Moje první procházka s Klubem českých turistů

Procházet se sám krajem a sledovat ubíhající cestu před sebou je jeden z nejhezčích introvertních meditativních zážitků, co znám, ale i na nějvětšího odpůrce kolektivních her to někdy příjde a zatouží po cizí společnosti.
A když říkám cizí, myslím tím opravdu cizí ... bez své milé a bez toho mého dospívajícího prudiče. Jenže koho přepadnou a vytáhnout do lesů, bez rizika houkajících sirén Policie, když na člověka přijde Volání divočiny?

Jasně! Pokud se mi na lidstvu něco líbí, tak je to fakt, že pro každou lidskou činnost má nějaký klub, sdružení či partu. Chceš-li se toulat po okolí a nemáš s kým, máš tu Klub českých turistů!
Tak jsem omrknul jejich virtuální nástěnku a sbalil si batoh.
Na stole jsem nechal vzkaz, že odcházím a s psíkem potichoučku zmizel z bytu.
Vstříc vlaku, který jsme málem nestihli a ke kterému jsme dorazili spocení i přes pětistupňové mrazy a čerstvě napadaný sníh. To psíková za to může! To ona musela označkovat každý patník a hrát si s kousky sněhu!

Vlak byl plný a my doma zapomněli košík na otevřenou tlamu. Zůstali jsme proto raději u dveří. Po očku jsem sledoval, kdože ve vlaku sedí a kdo z nich by mohl být můj spolupochodující.
Na první pohled to bylo poznat :-)
Po chvíli cesty se většina z nich zvedla a chystala se vystoupit. Pár se jich dala do řečí s pískovou a na mě se hezky usmívali. V Rapoticích jsem vystoupil s nimi. Byli jsme tam jen my ... lidi, toužící po procházce v mrazu a sněhu. Ostýchavě jsem postával na kraji davu a snaživě se usmíval.
Vzali mě mezi sebe hned, vítali novou tvář mezi sebou.
eLiška byla náše téma k rozpravě, ideální téma k překonání studu a záminka k seznámení.
Jsem rád, že ji mám ...

Vyrazili jsme ve společném hloučku z vesnice a hned první cestičkou jsem se vnořili do zimního lesa.
Zástup barevných bund a tlumeného hovoru.
Uzavíral jsem tu partu, podvědomě si tvořící svojí introvertní bublinu v davu lidí.
I eLiška dost často chtěla sejít z cesty, ale ne snad kvůli své introvertní bublině, ale to proto, že tudy vedla pachová stopa divoké zvěře.
Přiznávám, že mě párkrát napadalo, nechat se odtáhnou od spoluchodících a zůstat tam sám, ale podařilo se mi mé pudové chování překonat a zůstat s nimi na cestě.

První zastávka, první svačina.
Poprvé po čtyřech měsících jsem porušil zásady nošení odznaku foglarovského Žlutého kvítku, zakazující pití alkoholu a přihnul si s placatky, kterou mi nabízela souputnice se slovy, že je to mix všeho, co v placatce po různých cestách zůstalo, ale že je to docela dobrý. Nebudu přeci za frfňu, který odmítá nabízené přátelství, zakryl jsem Žlutý kvítek a drobně si usrknul. Bylo to "docela dobrý" a do noh to vlilo nové síly :-)

Už jsem neuzavíral průvod, teď jsem jej dokonce chvíli vedl.
Možná v tom sice byla snaha utéct jim a zmizet v dálce, ale turisti jsou fit a statečně drželi krok ;-)
Procházeli jsme podél zpola zamrzlé bystřiny, nahoru a dolu, nad hlavami koruny stromů.
V létě to tu musí být krásné. Zelené a zarostlé.
Ale i zimní pohled neztrácí na své kráse a rozhodně je se na co dívat.
Přesně ve chvíli, kdy jsem pomyslel na bolavé nohy, začaly se objevovat první stavení, prozrazující, že již brzy budeme u cíle.
Tohle bylo dokonalé načasování. I psíková již dávno netáhne a začíná se zdržovat s očucháváním míst, maskující tak čas na odpočinek.

Docházíme do Kralic nad Oslavou, domovinou Bible Kralické.
Všichni zamíří do zamluvené hospody, družit se. Jen já se omlouvám s výmluvou, že si chci prohlédnou památník zmiňované Bible. Projížděl jsem Kralicemi autem nespočetněkrát, ale u památníku jsem ještě nikdy nebyl. Je čas to napravit. Co bych to byl za knihomola, nevyužít šance! Moje radost neznala mezí, když jsem cestou objevil knihobudku a v ní další přírůstek do mé sbírky knih Jacka Londona ... symbolický suvenýr z výletu.

Prošel jsem se kolem památníku, ale dovnitř jsem nešel. Cedulka s nápisem "Prosím zvoňte", pokud chce člověk dovnitř, mojí přesocializovanou duši odradila. Nedaleko památníku jsem si odlovil kešku, skrz plot si prohlédl ruinu tvrzi a vyrazil na vlak.
Kolem hospody plné turistů jsem prošel po špičkách a v čekárně nádraží dopil teplý čaj.
Spolu se mnou odjížděl jen jeden prošedivělý tramp, který šel celou dobu mlčky s námi.
Jen jsme se na sebe spiklenecky usmáli s tím vzájemným ujištěním, že se oba dva moc dobře chápeme.

Po stopách Jaroslava Foglara

Letošní léto jsem toho moc nenachodil, kvůli stěhování firmy si ani dovolenou nevybral a tak se tulácká duše samotáře na začátku podzimu začala ozývat více a více. Vždyť za chvíli již bude Zima a tu já tuze nerad!
Zasněné pohledy do nikam a myšlenky toulající se kdoví kde děsily mou ženu, zda je se mnou vše v pořádku.
A pak mi to došlo.
Poslední dobou se vracím k dílu Jaroslava Foglara, sbírám jeho knihy, poslouchám je načtené na Youtubu v práci, vzpomínám na své dětství pod jeho vlivem. A s nadšením a nedočkavostí čekám na nová vydání jeho nejznámějších knih, která oznámil Albatros.
Jako první vychází Hoši od Bobří řeky a to již tento týden. Odehrávají se ve Sluneční zátoce a jako malý kluk jsem se tam vždy toužil vydat a přespat ve stanu na stejné louce. A v nedaleké Ledči nad Sázavou je i Foglarovo muzeum. Jasně! Vydám se po stopách Jaroslava Foglara!

Zvu svojí malou rodinku, ať vyrazí se mnou, ale pochopili, že tuhle výpravu chci podniknout sám a když jsem jim asi po desáté barvitě líčil, jak má být k ránu kolem nuly a že určitě bude na stanu ledová krusta, raději zůstali doma a popřáli mi šťastnou cestu.
Do batohu jsem vložil nově zakoupené Hochy (kniha se náramně povedla, je krásná a úžasná), nakreslenou mapu a na vodítko připnul psíkovou eLišku.
Vyrazili jsme na vlak.
Plánoval jsem si, jak si ve vlaku budu číst a snít o chlapeckých dobrodružstvích, ale Vesmír se rozhodl bojovat s mojí introvertní povahou a do cesty mi stavěl samé upovídané lidi. A že jich bylo! Přestupoval jsem z vlaku do vlaku a potkával stále nové a nové.
Dával jsem se do řeči s přiopilou babičkou, vykládající mi o svém skautujícím synovi, se dvěma knihomolkami, zamilující se do mé eLišky, s pánem žijícím Za zrcadlem, který si den co den jel vlakem do vedlejší vesnice na pivo a pak zase zpět.
A trochu se studem sledoval trampy s dekou na malé torně, kteří se mírně pobaveně dívali na moji krosnu naditou stanem, tlustým spacákem a nafukovací karimatkou.
Já vím kluci, že i jehličí je příjemná postel, ale když já rád čtu knihy v pohodlí ;-)
Vystoupili jsem ve Světlé nad Sázavou a po proudu řeky se vydal na svojí cestu.
Říčka je to mělká a pomalá a nad hladinou se co chvíli objevovaly hřbety omletých bělostných kamenů. A co pár metrů je jich víc a víc.
Stromy po krajích houstnou a mění se v krásný a hluboký les, asfaltová cesta mizí a nahrazuje ji kamenitá úzká cestička na kraji řeky.
Řeka by šla již překročit suchou nohou, tolik je tu různě velkých balvanů.
Na některých z nich prý často sedával sám Foglar a se zasněným výrazem psal do svého notýsku věty, které se později staly slavnými knihami.

Často se s psíkovou zastavujeme, posloucháme zpěv mnoha ptáků a posloucháme zurčení vody. Hledáme kešky, doufaje, že bude mít spojitost s Foglarem a tímhle kouzelným místem.
Občas potkáme toulající se duše jiných tuláků, s úsměvem a pochopením se zdravíme.
Nikdo se nezastavuje na kus řeči, nikdo nechce narušovat tu kouzelnou atmosféru samoty a krásné Přírody.

Docházíme k Rodrigově skále, která má své důležité místo ve Foglarově knize Devadesátka pokračuje.
Právě zde hrají účastníci junáckého tábora svojí táborovou hru a získávají cené body pro svojí družinu.

Procházíme kempem na Stvořidlech, kde jsem si původně plánoval dát večeři, ale dost mi to tam připomíná postapokalyptický tábor umírajících zombie trampů a tak se nezastavuji a raději pokračujeme dále. eLiška se jen nerovozně otáčí a tiše si vrčí pod vousy.
Jaký asociální pán, takový asociální pes.

Chvilku postojíme u Zlatonosného potoka, který také protéká na stránkách knihy Devadesátka pokračuje, a ve kterém měli tábornící najít schované pouzdro vztahující se k jejich hře Alvarez. Do jednoho velkého kamene je vyrytý nápis "Zde žil v červnu 1964 kmen Aztéků".
Čas kvapí a do údolí kolem řeky se vkrádjí stíny doprovázející zapadající Slunce.
Na chodidle pár míst hrozí vytvořením puchýře a eLiška stále častěji nachází stromy, která nutně musí očuchat a občůrat. Ideálně i s chvilkou na posezení či s minutkou schrupnutí si.
Ale už jsme jen kousek od cíle. Jen přejít zalesněný kopec a křivolakou cestičkou sestoupit znovu k řeci. Minout areál kempu Sluneční zátoka hyzdící tohle krásné místo a stanout na louce opravdové Sluneční zátoky u památníku Jaroslava Foglara, připomínající, že právě zde se odehrávaly tábory jeho slavné Dvojky, fungující dodnes.

Doufám, že můj výtisk nově vydaných Hochů od Bobří řeky je první, který se sem podíval :-)
Už se těším, až zalezu do stanu, vyzuji těžké boty a konečně se pustím do čtení, zahříván teplým těleme věrné eLišky.
Zatím ale sedím na batohu a čekám, až se doopravdy setmí.
Mám trochu strach, jen tak bez pardónu rozbalit zde svůj tábor.
Smí se to zde vůbec?
Ale kdo by odtud vyhodil stoupence Foglarova, s jeho knihou v batohu a vlajkou Rychlých šípů vytetovanou na zápěstí? :-D
Byl by to plantážník nezdvořilý, nemytý a nečesaný!
Přišel však jen nějaký pán s velkým psem a malým klukem, popovídali jsme si o věrných psích kamarádech a pak zase tiše zmizeli ve stínu stromů. Zanedlouho se opodál ozval radostný křik a šplouchání vody, možná právě oni otužovali svá těla v líně plynoucí Sázavě.
Povečeřím a s posledními ozvěnami světla stavím stan a ve svitu svítilny otevírám knihu na první stránce: "Až do čtvrtka 12. března žili Vilík a Jirka takovým obyčejným životem, jaký žijete vy a s vámi tisíce a tisíce jiných chlapců na světě ..."
A znovu prožívám první setkání s Rikitanem, objevení Bobří hráze a výpravu s vozíky naplněnými tábornickými věcmi tlačenými vstříc Sluneční zátoce, kde hoši stráví dva měsíce svého legendárního tábora.
Už mi není čtyřicet, právě jsem se stal znovu mladým hochem, jsem jedním z nich, jsem ten, kdo spí ve stanu u Bobří řeky ve Sluneční zátoce.
V noci mě probudí světlo měsíce a tak se s eLiškou procházíme v mokré trávě po téhle vysněné louce a představuji si, jak to zde asi vypadalo se všemi těmi stany a tichým oddechováním spících hochů prožívající své sny.
A ráno mrznu a mrzne i eLiška, která se krade ke mně do spacáku a já jsem moc rád, že nejsem tramp s malou dekou a jehličím místo karimatky. Protože ikdyž jsem v duši malým klukem, tělo mám rozmazlené a rozlámané.

Snídat není co, tak jen sbalím tábor, zanecháme za sebou jen mírně slehlý obdelník trávy a vydáme se na nedalký vlak do Ledče nad Sázavou.
Navštěva muzea je již moje druhá, ale tentokrát mám spousty času prohlédnout si všechny ty věci, které vytvářely Foglarův život.
Je to úžasné místo a stále objevuji nové a nové poklady, o kterých jsem kdy četl a teď je vidím na vlastní oči.
eLiška, uvázaná na nádvoří hradu, se spokojeně sluní a nechává se drbat od rozněžněných návštěvníků.
Každý si užíváme to svoje.

A pak už je čas znovu nastoupit do vlaku a čekat, kdo si přisedne.
Znovu potkávám pána, co si jezdí do sousední vesnice na pivo a při hodinovém čekání na dalším nádraží potkávám starší pár, který značí barvami turistické cesty.
Vykládáme si své zážitky z cest a je nám spolu moc hezky.
Poslední úsek cesty máme s eLiškou kupé jen pro sebe, užívám si to a obracím list za listem.
Prohlížím si krásné ilustrace v knize a jsem moc spokojený.

Doma už se rodina těší na náš návrat, padáme si do náručí a žena se shovívavým úsměvem poslouchá mé nadšené vyprávění o tom, kde jsem všude byl a co jsem všechno zažil.
Hladí mě po ruce a je vidět, že tak trochu lituje, že se nenechala zlákat mým přemlouváním a vidinou stanu, pokrytým ledovou krustičkou ... tak třeba příště ;-)

Vodní filtr Katadyn BeFree 0,6 litrů: recenze

Když jsem před pár lety začal kompletovat svoji Zádveřní výbavu, dost často jsem v různých cestovatelských radách narazil na doporučení, abych si pořídil i filtr na vodu.
Při cestách do ciziny je to prý dost užitečná věc a často zachrání před nepříjemným poznáváním zahraničních toalet ... Jenže! Já do ciziny necestuji, svoje výlety za dveře většinou směřuji za kopce na dohled od domu a tak mi pořízení vodního filtru přišla jako nepotřebná záležitost.
Ale můj syn neustále straší zombie apokalypsou, má psíková mi dost často vypije poslední zbytky vody a hospody na vesnicích po zavedení EET již také nejsou samozřejmostí.
Párkrát se mi již stalo, že jsem stanul na břehu potoka žízniv, ale neodhodlal jsem se pokleknout a chladivou vodou z divokého koryta uhasit své trápení.

Už je asi opravdu načase, poohlédnout se po nějakém řešení.
A jak to tak se mnou bývá, řešení po chvíli přišlo samo a to v podobě nabídky od outdoor obchodu Affekt.cz. Nabídka, která se neodmítá.  
"My vám poskytneme filtr k testování a vy nám napíšete, co si o něm myslíte."
Není co řešit, filtr jsem chtěl a píšu rád.

Tak jsem si jej nechal zaslat a s radostným očekáváním jsem se těšil až vyrazím do lesů a konečně pokleknu u potoka s úmyslem svlažit svá ústa tou čirou chladivou opravdovou vodou.
 
Abych byl upřímný, vůbec filtrům na vodu nerozumím a netuším, na jakém principu to všechno vlastně funguje. Vím, že někteří výrobci používají aktivní uhlí, které škodlivosti z vody odstraňuje, ale to není případ filtru Katadyn BeFree, který mi od Affektu dorazil.
Docela vkusná lahvička z podobného materiálu, jako jsou camelbacky do sportovních batohů a pítko s filtrem z nějakých bílých vláken.

Návod a popisky tvrdí, že filtrace eliminuje bakterie, prvoky a různé usazeniny větší než 0,1 mikronu, což mi popravě moc nepoví, nejsem biolog a netuším, zda je to super nebo nic moc údaj. Ale na obalu jsou i loga nějakých ocenění a tak si říkám, že se z toho snad nepo....u a rozhodnu se tomu věřit. Sice dost znejistím, když se dočtu, že na chemii žádný z filtrů nefunguje, ale i tak při nejbližší příležitosti strčím filtr do báglu s tím, že to vyzkouším.
Snažím se nemyslet na všechny ty chemické postřiky, které do potoků a řek stečou z polí a nemyslím na zabijáky kůrovců, kterými se teď ošetřují naše umírající lesy. Snad jsou v potokách hodně rozředěné ...

První příležitost byla na naší pěší tůře do Telče, kam jsem se vypravil s manželkou a psíkovou.
Znaveni cestou a horkem, spočinuli jsme na břehu lesního potoka, vytékajícího z nedaleké bažiny a se zatajeným dechem se pustili do testu.
S chmurnými myšlenkami, že na světě necháme opuštěného sirotka, o kterého se nemá kdo postarat, vypili jsme celou láhev. Divný pocit. I přesto, že zvířata to pijí denodenně a žádné z nich se tu nepovaluje mrtvé na břehu. Zhýčkaní civilizací a vodou upravenou chemií, bojíme se napít vody v srdci Matky Přírody. Divná to doba.
Ale láhev je již prázdná, voda byla výtečně chladná a lahodná. A za celou cestu do Telče jsme nemuseli řešit zběsilé úprky za keře či stromy.
Dobře to dopadlo.

Další příležitostí byl můj výlet na kole k příležitosti bikepackového svátku Swift Campout 2018.
Zde už jsem s filtrem počítal jako se zdrojem vody, protože láhve na kole poskytovaly zásobu pouze na půl dne. I tentokrát hasení žízně provázely mírné obavy a rozpaky, ale říčka Oslava a její přítoky poskytovaly tak hezké zdroje, že jsem brzy nechal obavy odnést pomalým proudem v polovyschlých korytách lemovaný bílými kameny.
Je to úžasně svobodný pocit nemuset se poohlížet po kohoutku s uvězněnou vodou a u kdejaké bystřiny se moci naklonit nad její hladinu a využít dary Přírody.

Láhev tohoto filtru je skvělá. Prázdná nezabere skoro žádné místo, snadno se plní a to i v tůňkách, které nejsou moc hluboké a není v nich místo na klasickou plastovou láhev.
Netuším, jak dobře by fungovala na filtraci vody z kalužiny někde na poli, ale naštěstí to v naší malé zemičce nemusím řešit. Vždy se najde nějaká řeka, potok, či studánka, kterým můžu dát přednost před kalnou louží.

Jsem moc rád, že jsem konečně filtr mohl vyzkoušet a že se již nemusím bát zombie apokalypsy, při které bych snad mohl umřít na průjem z kontaminované vody. V mém evakuačním zavazadle bude mít Katadyn již vždy místo jisté a na různých výpravách za město bude mým věrným společníkem, hlídající mi záda. To kdybych zase došel do vesnice, kde bude hospoda zavřená.

Tímto děkuji lidem z obchodu Affekt.cz za možnost prožít tato svoje mikrodobrodružství a pokud snad z mého povídání usoudíte, že vodní filtr je přesně to, co vám ještě chybí, zkuste se prosím mrknout na jejich stránky a koupit to u nich. Určitě budou mít radost a já se nebudu cítit hloupě, že jsem něco dostal jen tak ;-)

Zakoupíte zde: vodní filtr Katadyn BeFree

Triko SCUTUMWEAR (vaše druhá kuže): recenze

Když mi před více než rokem přišla z eshopu www.hqh.cz obálka s jejich horkou novinkou, byl jsem dost příjemně překvapený. V obálce totiž bylo triko nové české firmy SCUTUMWEAR, které na mě udělalo dojem už na první pohled a dotek. A dělání dojmu mělo i nadále pokračovat a pokračuje i po tom více než roce.

OK, uznávám, že na mě je možná snadné udělat dojem, protože do téhle doby jsem na sobě nikdy neměl dražší triko než za pětistovku, ale něco mi říká, že v tomhle případě to bude něco více než jen cena.
Protože tohle není obyčejné triko z obchodu, kde spolu s ním prodávají kafe a rohlíky a které zastupují v mé sportovní skříní většinu triček nachystaných na můj plouživý běh.
Tohle je poctivé funkční triko, vyrobené v České republice a troufám si říci, že je to na něm opravdu vidět.

Moje první triko od SCUTUMWEAR se jmenuje Erik a když jsem si jej oblékl poprvé, cítil jsem se až nepatřičně.
Přeci jen ... zkuste si obléci vousatého hipstera s mírným pupíkem do trika, které designem nápadně připomíná součást uniformy elitního vojáka. Copak asi uvidíte? Dost možná trochu netradiční obrázek divného chlapíka.
Asi něco takového :-)

Ale skromnost stranou ... nekriticky musím říci, že mi opravdu sluší. To decentní logo na prsou ve tvaru jakéhosi ochranného štítu mi evokuje příslušnost k bájným legendárním superhrdinům a úderné prodejní heslo YOUR SECOND SKIN opravdu nelže a na tělo se triko přitiskne jako trikot Supermana.
Ale zde se z přednosti tohoto výrobku pro mě stává největší slabina.
Mírný pupík a VAŠE DRUHÁ KŮŽE spolu moc nekamarádí po stránce zdravého sebevědomí jeho nositele. Protože "druhá kůže" prostě pupík neschová a pořád je to jen "druhá kůže".
Takže ikdyž je triko opravdu funkční a funguje naprosto skvěle a lepší triko na sportování jsem nikdy neměl, chtě nechtě jej musím nosit jen za chladnějšího počasí pod mikinou.
Vím totiž, že v mém bezprostředním okolí existují lidé smějící se sportujícím lidem, kteří ve svých trikotech vypadají jak jitrničky :-)
Nakonec jej používám jen jako první vrstvu na svých výletech do lesů a jsem s ním největší kamarád.

To se ovšem změnilo letos, kdy se mě lidé od www.hqh.cz přeptali, zda nechci vyzkoušet jejich triko nové, se jménem Christoph a to volnějšího střihu.
Rozuměj: triko, které sice už nevytváří "nalepenou" druhou kůži, ale kus moderně luxusního oblečení, které na ten mírný pupík tolik neupozorňuje. No jasně, že chci!

Tradá ... už skoro dva měsíce je doma a já neběhám po venku v ničem jiném.
Nebudu si hrát na odborníka přes hadříky, opravdu tomu nerozumím, ale i já jsem si všimnul, že triko je sešité ze dvou druhů látek. Přední a zadní část je rozdílná a hned při prvním běhu chápu, proč tomu tak je a k čemu to slouží. Na zádech cítím chladivější závan vzduchu a je to moc fajn osvěžující pocit.

Prodloužené rukávy až skoro k loktům a prodlouženou délku těla trika znám už z trička prvního a nedám na ně dopustit. Prodloužená délka se sice při pohybu trochu vyhrne k pasu, ale tam to končí, dál už se nevyhrnuje a zůstává na místě přesně tam, kde má být. Pokud to není způsobeno začínajícím kopečkem mého pupíku, tak je to moc dobře vymyšlené.
Přesně na hranici mezi nutkáním si jej zase stahovat dolů a obnaženým ledvinám.

A ta lehkost!
Oproti triku prvnímu je tohle z jemnějšího a slabšího materiálu, že skoro není na těle cítit. A i to je pro mě nový pocit, který si moc rád užívám.
Ta volnost pohybu je prostě fantastická a pro mě do téhle doby nepoznaná.
Tady opravdu není nad čím přemýšlet. Nejlepší funkční triko, jaké znám a jaké mám.

Moc se mi líbí, že si SCUTUMWEAR na nic nehraje a nechce se zavděčit všem. Dodává se jen v černé a šedě zelené barvě, žádné papouščí křiklavé barvy (jasně, jsou to přeci jen výrobky určené primárně pro členy ozbrojených složek), žádné reflexní prvky a žádné další upozorňující blbosti, které jen plaší srnky na polích. Určené pro lidi, kteří neběhají po silnicích, ale po chodníku či lesních pěšinkách.
Nenápadné a decentní, přesto na sebe upozorňující promyšleným designem.
Pokud už máte plné zuby mainstreamových značek vyrobených v dalekých zemích, možná právě nastal čas poohlídnout se po něčem poctivém, v Čechách vyrobeném ... tak tady to máte ;-)

Pěší pouť do Telče

Základem spokojeného partnerského života je (mimo jiné) bezesporu umění se doplňovat a podporovat bláznivé nápady toho druhého.
"Chci celý víkend prochodit a jít někudy, kudy jsem ještě nikdy nešla", řekla moje milá a já šel natěšeně koupit novou mapu do sbírky.
"A kam by jsi asi tak chtěla jít?", ptám se nad rozloženou mapou a kontroluji akční rádius, který jsme schopni po naší proflákané a líné zimě projít.
"Duše moje, vždyť to cesta je cíl!", stroze odpoví a tak trochu naslepo zapíchne prst do místa, kde leží Telč.
"Naplánuj to, prosím!", vyslovila přání a šla si sbalit batoh ...

No a tak jsem to naplánoval.
Na mapách.cz jsem naklikal do plánovače odkud a kam chceme jít, zaškrtl políčko "pěšky" a bylo hotovo.
Huga jsme odvezli na chatu k babičce a psíkovou si připnuli k bedernímu pásu.

Protože zadání bylo jasné ("... kudy jsem ještě nikdy nešla"), přesunuli jsme se vlakem do nedalekého městečka, minuli ta již prochozená, proběhaná a proježděná místa a stanuli na začátku naší cesty. Půjdeme po žluté ... takový je plán.

Je pátek podvečer, v hlavě máme ještě každý svůj pracovní den, nijak to nehrotíme, nikam nespěcháme, do neděle času dost.
Váha batohů pomalu vytěsňuje vzpomínky na pracovní týden, hlava se vyprazdňuje, zůstává jen přítomnost, lesní pěšina, zpěv ptáků, my dva a pes.
První kopec a vůni civilizovaného těla pomalu přelije první čůrek potu.
Svačina na kladách, laskavé vzájemné pohledy a vědoucí úsměvy, že jsme opravdu tam, kde oba chceme být.
Řeči o ničem a přitom jsou to ty nejdůležitější řeči na světě.

U třetího kopce odhalila moje tajemství a sebrala mi psíkovou, kterou jsem využíval jako tahací výtah do strmých kopců. Na vrcholu mi ji zase s díky vrátila, to abych se dál sám trápil s nečekaným prudkým napnutím lana, to když divoká zvěř zkřížila nám cestu a eLišku přemohly lovecké pudy. Batoh je stále těší a těší a zkazky o nových a nerozšlápnutých botách pravdivější a pravdivější. Na druhou stranu, nějak je člověk prošlápnout musí, že jo? ...
Klesající Slunce dává naději, že chodecké utrpení prvního dne brzy skončí.
Ještě pár kroků a pohledů do stmívajícícho se lesa a už se vaří voda na čerstvou kávu.
Večeře dává zapomenout na pálící chodidla a spacáky lákají do svého pohodlí a příjemného tepla.
Na nebi vyskakují první hvězdy, stejně tak, jak vyskakovaly Hugínkovi pupínky při jeho nedávných neštovicích.

Usínáme klidní a bezstarostní, jen s plachtou nad hlavou a s měsícem v korunách stromů. eLiška si bere první hlídku a tichým občasným zavrčením dává lesním tvorům najevo, že tohle místo je hlídáno věrným přítelem člověka.
Ani nemám čas se začít bát, ještě pár takovýchto výletů a budu se v nočním lese cítit jako doma.
Někdy k ránu to náš hlídač konečně zabalí, vleze mezi nás, čumák strčí do spacáku a dopřeje si i ona chvilku odpočinku.
V dálce štěkají srnci a první ptáci se probouzí.
My s Lucií jsme již nějakou chvíli vzhůru, zabubaní ve spacácích a čekáme právě na tohle.
Je úžasné být při tom, když se probudí první pták, který svým ranním zpěvem probudí celý les.
Tma je stále světlejší a světlejší, i Slunce už se klube z pelechu.

Snídaně v trávě, zvlhčená ranní rosou.

Sbaleno a my jsme na cestě do vesnice, kde se za nedlouho otevírá sámoška s dobrotama. Čeká nás celý den na lidu prázdných lesních pěšinách, lukách a polích, dovolíme si sladkou tyčinku na rozloučenou se vsí.
Užíváme si vzácného klidu okolo nás, užíváme si přítomnost toho druhého, užíváme si bolesti nohou a otlačených ramenou.
Aby cesta byla dobrodružnější, Vesmír přeskládá žluté značky do nesmyslné spirály vedoucí do močálů a bažin a já tak můžu být za hrdinu před svojí ženou, když nás pomocí mapy a kompasu vyvedu z hlubokého lesa k perfektně vybavené benzínce, kde se odměníme párkem v rohlíku.
Civilizaci rovnou využijeme k obědu, který si dáváme v docela hezké rodinné restauraci, ale shodnemem se na tom, že jsme si raději měli namazat paštiku na chleba. Trochu nás to vytrhlo z naší milé vzájemné samoty a neuspokojilo to naše chutě po divoké divočině.
Raději zase mizíme v hlubokém lese a ztrácíme se lidem z dohledu.

Kilometry pomalu ubývají, už jich je podstatně více za námi než před námi a v hlavách se nám začíná objevovat touha po čerstvě voňavé peřině, po teplé sprše a vrčením nepřerušovaném spánku.
Mapa prozrazuje, že Telč není tak nepřekonatelně daleko a ikdyž jsme měli v plánu v jejich ulicích stanout až v neděli dopoledne, shodneme se na tom, že sobota večer je stejně dobrý čas jako jakýkoliv jiný.

Jdeme dál, přímo za nosem, protože támhle za tím kopcem, tam už by mělo být vidět město zaslíbené, obshaující koleje a na nich vlak, který nás odveze domů.
Psíková využívá každou přestávku k tomu, aby mohla padnout jak vypnutá a s vypláznutým jazykem dohánět to, co na noční hlídce proměškala.
Sejdeme z cesty, ztratíme značku, přejdeme potok a přes zelenou záplavu nekonečného pole, z posledních sil, staneme u značky oznamující začátek města.
Jízdní řád na mobilu prozrazuje, že za šest minut nám jede poslední vlak do našeho domova a Vesmír nám postaví železniční stanici hned za první zatáčku ... tak to prostě je. Když se vydáte na cestu s přesvědčením "ono to nějak dopadne", když se oddáte těm silám Osudu a nebojíte se vlka nic, nemůže to skončit jinak než dobře.
Nelitujeme, že si neprohlídneme město. Známe ho a stejně nebylo město našim cílem. To přeci cesta jím byla!
Unaveni a šťastni se o sebe opřeme rameny a mlčky se díváme na míjející kraj za okny.
Slunce již jde zase spát a koleje pod námi vytrvale dělají "tudum, tudum, tudum ..."